Zpět na začátek: 00. Úvod a obsah
Na předchozí kapitolu: 05. Z Haslachu an der Mühl na Vítkův kámen a Lipno
Pomalu končí poslední noc tohoto putování. I tentokrát je už dávno světlo, když vylézám ze spacáku a pomalu se chystám na zbytek své pouti. Už jen pár kilometrů. Tak, abych stihl první vlak, který odtud jede. Čekat se mi tu na nádraží nechce, když mohu ještě o jednu stanici popojít. A tak popocházím. Nejprve ovšem přece jen na lipenské nádraží. Jednak se ještě jednou přesvědčit, v kolik že mi to jede, jednak tamtudy vede zelená značka, po níž chci ten zbývající kousek ujít. Po silnici by to byla otrava – a lze tvrdit, že zbytečně.
Ještě jednou se koukám na skoro prázdné vltavské koryto, jehož původní voda proudí kdesi pod zemí. Znovu se koukám na přehradní hráz a říkám si, kolik obcí tak mrňavá, nizoučká přehradička dokázala pohltit. Včetně městyse Dolní Vltavice. Krajina je zde prostě dost placatá, i když se nacházíme v horách. Vyšší ale tu přehradu postavit ani nešlo; jednak vedle Dolní Vltavice (Untermoldau) zaplavit ještě třeba Frymburk (Frideberg) či Horní Planou (Ober Plan), případně již zmínenou Přední Výtoň (Vorder Heuraffl – ono stačilo, že pod hladinou zmizela Zadní Výtoň – Hinter Heuraffl) by asi bylo přece jen moc, jednak hladina by pak zasahovala do Rakouska – a to by v době stavby přehrady byl ještě větší problém, než kdyby se stavěla dnes. Ony stačily problémy s dráty přes mnohem dříve vybudovaný Staňkovský rybník na Třeboňsku…
Ale dosti dumání nad výškou hladiny lipenské přehradní nádrže – teď mě to nemusí až tak moc zajímat, aspoň pokud se nějaký „vtipálek“ nerozhodne dotyčnou přehradu vyhodit do luftu (pak by každý metr její dosavadní hladiny mohl pro někoho níže po proudu znamenat otázku života a smrti), já přece po proudu a koupat se nyní nehodlám.
Opouštím tedy lipenské nádraží – a vzápětí i obec Lipno. Aniž to vím, nutno dodat. Protože katastrální hranice se nacházejí jen malý kousek za lipenským nádražím (čehož si ovšem všimnu až po návratu domů) – a tak se ocitám v Loučovicích (či německy Kienbergu, chcete-li). Tedy v jejich odloučené západní části. Pak cesta zástavbu – tedy těch několik takřka osamělých domků – opouští a zanořuje se do lesa. V něm cesta kříží železniční trať, pak se počíná z lesa zvolna vynořovat, majíc po jedné straně plochu nezalesněnou a sporadickými staveními vybavenou.
A pak konečně vcházím do intravilánu samotné obce. Obce kdysi průmyslové, proslavené hned dvěma papírnami (později ovšem organizačně sloučenými). Jenže kde že těm je konec… Svůj provoz skončily někdy v roce 2010 – a nakonec zmizely ze světa úplně. Tedy aspoň ta horní, na jejímž místě zůstala jen zplanýrovaná plocha. Roury, vedoucí sem z nedaleké obecní teplárny, končí ve vzduchu.
Není to jediné místo, kde průmyslová výroba z nějakých důvodů skončila. Třeba fabrika v Helfenbergu, přes který jsem při tomto putování také šel, rovněž už nic nevyrábí. A s textilkou na konci historického jádra Haslachu to vypadá podobně. Jenže tam z těch fabrik udělali – či třeba zrovna dělají – muzea. Případně něco podobného. Tady si je bouráme.
Jdu dál. Na každém z vltavských břehů je vidno po jednom kostelíku, jak se ostatně lze již dlouho v turistických průvodcích dočíst – svatý Prokop na levém a svatý Oldřich na pravém břehu Vltavy. Vedle druhého z nich najdeme fotbalové hřiště.
Samotné jádro obce je víceméně panelákové, jeho přirozeným centrem je vedle obchoďáku kulturák s kinem a knihovnou, o kousek dál mateřská školka a ještě o něco výše pod lesem základní škola. Těsně pod tímto centrem se pak nachází nádraží. Dokud tu fungovaly papírny a byly pracovní příležitosti, muselo to být poměrně příjemné místo k životu, byť starobylostí nevynikalo – tedy až na ty dva kostelíky… Teď je to s obživou horší – Loučovice musejí hledat jiný ekonomický základ své existence – že by cestovní ruch?
Jenže když ona třeba taková Marina v sousedním Lipně je příkladem spíše odstrašujícím. Tam bych se tedy „rekreovat“ fakt nechtěl, zlaté spaní pod širákem. Jednak je to levnější, jednak to občas přináší neobvyklá setkání – pozval by mě k sobě domů onen neznámý Turek v Cáhlově, pokud bych se neskryl před deštěm poblíž jeho obydlí, nýbrž bych honem kvačil do hotelu, v němž bych měl zajištěné ubytování??? Možná ano, možná by byl rychlejší než můj úprk pod zajištěné přístřeší – ale spíš ne. Troufám si tvrdit, že pravděpodobnost takového setkání by byla zřejmě výrazně nižší.
No nic. Jdu do obchoďáku – poslední nákup tohoto vandru, poslední snídaně na cestách, poslední den ramadánu. I kdybych byl muslim, jíst bych asi mohl – ti, kdo jsou na cestách, si mohou půst odložit na dobu po návratu… A pak už zase zpátky na nádraží. A počkat na vlak, který mě odveze do Certlova (Zertlesdorfu). Neboli do Rybníka, jak se to nádraží jmenuje nyní.
A tam pak přesednout na vlak od Oberhaidu na Budějice.
A tam zase na vlak do Příbrami, odtamtud autobusem na Dobříš.
A pěšky přes Starou Huť a Pouště domů, protože mimo pracovní dny domů nic nejezdí.
Pravda, šlo by popovézt se vlakem do Mokrovrat, jenže než mi spoj pojede, budu doma pěšky už dávno – a tak opět jdu. Vše už bez jakýchkoliv neobvyklých událostí. Případně s událostmi, které ve srovnání s tím, co vše jsem prožil během dosavadního putování, zdají se být všedními až nicotnými… Jediné, co člověka zaujme, jsou přípravné práce na trati Praha – Dobříš, kde se chystá nové zabezpečení prakticky všech železničních přejezdů mezi Vraným a Dobříší – a tu a tem se s tím „sveze“ i oprava kolejového svršku.
Ale to už je zase trochu jiná historie…
Miloš Hlávka - člověk na okraji 