Další velmi stručné postřehy z cest – tentokrát z rakousko-českého pomezí 2018

Plakátek s tímto heslem - ČLOVĚK ZŮSTÁVÁ ČLOVĚKEM - jsem spatřil na jednom stavení na okraji městyse Neumarkt im Mühlkreis. Jenže ono to během tohoto putování platilo nejen tam.

Plakátek s tímto heslem – ČLOVĚK ZŮSTÁVÁ ČLOVĚKEM – jsem spatřil na jednom stavení na okraji městyse Neumarkt im Mühlkreis. Jenže ono to během tohoto putování platilo nejen tam.

Ve dnech 1. až 5. července 2018 jsem podnikl menší procházku po rakousko-českém pomezí. Vyrazil jsem vlastně už 30. června 2018 – zastavil jsem se v Budějicích u svých dlouholetých známých – a přespal u nich. A ráno v šest už seděl ve vlaku Vltava-Dunaj, který mě vezl vstříc – chtělo by se říci vstříc novým dobrodružstvím, jenže cestování Střední Evropou je jakékoli, jen ne dobrodružné. Chválabohu. Zatím. Protože nevíme, co nám život přinese. Bude-li to ještě život… Doufejme, že bude. A něco pro to dělejme.

Technická poznámka: Text této zprávy byl míněn jako stručný – aby její psaní moc dlouho netrvalo. O to víc ale trvalo zmenšování (prostor pro tento blog není neomezený) a vkládání fotek. A tak k jejímu zveřejnění dochází až skoro měsíc a půl po jejím skončení, 18. srpna 2018

Zpět na obsah

Ale ještě se vraťme kousek zpět. Sobota 30. června 2018, na poslední chvíli vybíhám z baráku, abych stihl v Prostřední Lhotě – nějaké čtyři kilometry od nás – autobus na Sedlčany. Chvílemi poklusem, chvílemi chůzí. Stihnu? Nestihnu? Konečně Prostřední Lhota. Nestojím na zastávce ani minutu – a je tady. A teď se můžeme dohadovat, zda stihnout jej takhle na chlup je náhoda nebo Boží řízení. A co když jde o dvojí označení pro totéž?

Na vlak ze Sedlčan do Olbramovic mi zbývá něco přes hodinu – a tak popojdu aspoň o stanici dál – do Kosovy Hory. Vzal jsem to po modré značce – čímž jsem se zdržel, a tudíž jsem ani nezašel do centra a do židovské čtvrti, nýbrž rovnou na nádraží. Možná bych do stihl i kolem té synagogy. Jen jsem nechtěl onoho Pánbíčka – nebo Náhodu – zbytečně pokoušet. Jak říká jedna arabská moudrost, Alláhovi důvěřuj, ale toho velblouda si uvaž.

V Olbramovicích padesát minut čekání na přípoj. Pokud jde o návaznost přípojů, dává se totiž přednost návaznosti přípoje na Prahu. Jistě, lze se zeptat, proč se to nedá narafičit tak, aby se v Olbramovicích vlaky z Prahy do Tábora a Budějic a vlaky opačnám směrem křižovaly. I na to existuje odpověď: lepší je, pokud se křižují v Táboře, kde jsou přípoje ve více směrech.

Každopádně poděkujme. A je jedno, zda Bohu nebo Náhodě (inu, Bože, máš mnoho jmen, jak se zpívá v jedné unitářské „kostelní“ písni 🙂 ). A je jedno, že pokud bych ten autobus nestihl, zas tak moc by se nestalo – jen bych v těch Budějkách byl o dvě hodinky později. Ale každá hodinka dobrá. A tak díky, díky, díky!

Krátká procházka městem (to snad představovat nemusím, myslím, že jsem to už párkrát učinil, a pokud snad ne, určitě lze mnohé najít v četných turistických průvodcích), návštěva u známých, nocleh a cesta na nádraží. Nákup lístku do Lince (MPSRegio či tak nějak – se slevou IN25 to bylo tuším za 256 Kč), nalezení vhodného místa ve vagónu soupravy City Shuttle a chvilka čekání, než to výpravčí odmává či odpíská…

Zpět na obsah

Takže jsem ve vlaku Budějice – Linec. Odjezd v šest ráno. První půlku tratě znám poměrně důvěrně, tou druhou jedu poprvé v životě. Příjezd krátce po osmé. No, přesněji po čtvrt na devět. Možná malinko později. Možná i nějaká ta sekerka byla.

Tak tedy Linec: Vycházím z hlavního nádraží (bylo znovu vybudováno po rozbombardování za II. světové války) a mířím do historického jádra města. Je neděle, kostelní zvony vyzvánějí jako o život. Poblíž novogotické katedrály, která  zcela rezignovala na východní orientaci hlavního oltáře, jdu kolem jakési budovy, z níž se line sborový zpěv. Nácvik na mši? Nevím. Na Zemské ulici – tedy hezky německy Landstraße – se mísí starší zástavba (baroko, klasicismus, eklektické slohy,…) s tou moderní. Barokní kostely, které stojí zde, orientaci zachovávají. Jelikož ta ulice vede v zásadě od jihu k severu, nedá jim to zas tak velkou námahu.

Ještě kousek k severu – a už jsem v historickém centru. Hlavní náměstí se tak i jmenuje – Hauptplatz a je obestavěno domy většinou s barokními a pozdějšími fasádami. Nejmladší je severní strana se širokým (podle mě příliš širokým) průrazem k mostu Nibelungů přes Dunaj – ta je totiž nikoli klasicistní, ale přímo NEOklasicistní. Byť ty dva baráky – jeden na západní a druhý na východní straně toho průrazu – pocházejí zhruba z let 1941 až 1944, člověk by jim klidně hádal o sto let víc (https://de.wikipedia.org/wiki/Br%C3%BCckenkopfgeb%C3%A4ude_(Linz)).

Na východ od Hlavního náměstí je uliční síť historického jádra víceméně pravidelná, na západ od něj ne tolik. Hlavně pod zámkem jsou ty uličky trochu klikatější (pravda, jistě také kvůli tomu, že nejsou na úplné rovině). Zde je možná potřeba hledat stopy předlokačního osídlení. Ostatně naznačuje to i název jedné z ulic: Altstadt.

Zajímavý je pomník padlých na Promenádě poblíž divadla. Připomíná nejen bitvy I. světové války, ale i některé starší, jichž se vojáci zdejší posádky účastnili a v nichž pochopitelně také padali. Pro nás může být zajímavé, že je takto zmíněna  i bitva u Kolína, a to přímo toho českého – z roku 1757.

Zámek na mírném návrší sice stojí na místě, které bylo osídleno a opevněno již před nějakými 800 lety (pakliže nemělo strategický význam už pro staré Římany), ale nejstarší viditelnou částí je pozůstatek západního vnějšího opevnění, které bylo vybudováno koncem 15. století. Vlastní zámecká budova nahradila starší hradní zástavbu někdy na přelomu 16. a 17. století. Navíc byla částečně poničena požárem v roce 1800. V důsledku čehož zaniklo jihovýchodní křídlo, které pak bylo nahrazeno hypermoderní stavbou až po roce 2000. K vidění je tam i model města, jak asi tak vypadalo před oním požárem z roku 1800.

Pokud bych měl historické jádro Lince charakterizovat stručně: je jistě starobylé, ale překvapila mě téměř naprostá absence gotiky. Nevím, zda jsem se nedíval špatně, ale nepočítám-li již zmíněnou pseudogotickou katedrálu z přelomu 19. a 20. století, nejspíš jediným viditelným gotickým prvkem byla zachovalá část pozdně gotického opevnění zámku na okraji městského jádra s něčím jako barbakánem (ale brána se za tím nenachází). Gotické portály měšťanských domů jsem nějak nezaznamenal – ale je možné, že jsem některou z uliček městského jádra minul a že jsem se špatně díval. Každopádně je tam té (aspoň viditelné – je možné, že něco se skrývá pod fasádami) gotiky méně než třeba v Cáhlově a dokonce méně než v podstatně menších (a požáry často postihovaných) Chvalšinách. Bez viditelných stop (vyjma půdorysných) zmizelo i městské opevnění.

Kousek od historického jádra, když jsem se ochomýtal kolem přístavu, jsem využil své znalosti ruštiny. Slyším protijdoucí rodinku bavit se rusky – a dám se s nimi do řeči. A dozvím se, že jsou z Čečny. Mimo jiné jsem řekl něco o tom, že tam byla válka a popřál jsem  jejich zemi mír.

Zajímavá je některá (tuctových novostaveb je tam samozřejmě také dost) novodobá architektura. Hlavně Nová radnice (v Urfahru, hned za mostem z Hlavního náměstí). A pak už zmíněná (asi úmyslně kontrastní) dostavba jihovýchodní části zámku. Jinak jak u staré radnice (na Hlavním náměstí), tak u té nové jsem spatřil stožáry se šestibarevnými „duhovými“ vlajkami v té podobě, v jaké je používá LGBT (či LGBTI) komunita (existují i jiné „odrůdy“ duhových vlajek). Jelikož se v Rakousku přes 64 % obyvatel hlásí k Římskokatolické církvi, docela mě to překvapilo. Každopádně počet míst, kde se odborářský předák Jaromír Dušek (a že jsem si ho v době železniční stávky v roce 1997 vážil…!) bude bát sehnout pro upadlou tužku, se zase o něco zvýšil. 🙂

Ono ale zase nebylo až tak moc divu, že tam ty fangle vlály – jak jsem později zjistil v Mezisíti, on se tam 30. června konal konal Linz Pride CSD Regenbogen Parade 2018 (https://www.youtube.com/watch?v=6Cq4_oDbwOI) – tedy něco na způsob Prague Pride – s uvedenou akcí jsem se tak minul o jediný den.

Začala znovuvýstavba zbořeného mostu, který mj. spojoval tamní hlavní nádraží s Mühlviertelskou tratí (nyní z nádraží Linz-Urfahr do Aigenu) – jen jsem si nějak nevšiml, že by se tam pamatovalo na novou železniční trasu, byť jsou tam plánovány jízdní pruhy pro auta, tramvaje, cyklisty i chodce. Takže trať do Aigenu buď zůstane izolovaná – nebo že by její propojení se zbytkem rakouské železniční sítě bylo řešeno jinak? Přitom by na to tramvajové těleso stačilo umístit kolejovou splítku, která by umožňovala jízdu jak tramvají, tak vlaků (linecké tramvaje mají užší rozchod, totiž 900 mm).

Nechyběl ani výšlap na Pöstlingberg, kopeček na severozápadním okraji Lince. Na vrcholu stojí barokní poutní kostel s pěkným výhledem na město. Na vrchol vede trať z Hlavního náměstí. Původně začínala v Urfahru a měla rozchod 1000 mm. V souvislosti s napojením na lineckou tramvajovou síť byl její rozchod o deset cenťáků zmenšen – a tím sjednocen s tím tramvajovým (linecké tramvaje mají rozchod 900 mm – Pöstlingbergbahn sdílí s „běžnými“ lineckými tramvajemi úsek z Hlavního náměstí přes most Nibelungů do Urfahru) . Teoreticky by tak mohly pöstlingbergské tramvaje jezdit odkudkoliv z linecké tramvajové sítě. (Běžné linecké tramvaje by ale asi měly s jízdou na Pöstlingberg potíže – přece jen tam je nějaké stoupání… – při maximálním stoupání 11,6 % jde o nejstrmější adhezní trať na světě; pro srovnání: již zrušená nejstrmější adhezní trať v Československu z Ostrova nad Ohří do Jáchymova měla maximální stoupání asi tak poloviční – 5,26 %).

A pak zpátky dolů a přes čtvrť zavanou St. Magdalena (tj. Svatá Magdaléna) mířím kolem areálu Univerzity Jana Keplera (nepřehlédnutelné jsou hypermoderní budovy jejího Vědeckého parku) na severovýchodní okraj města, kde si v malém lesíku při rozcestí turistických stezek poprvé rozbaluji spacák k noclehu.

Zpět na obsah

Druhý den pak už míří do téměř venkovské krajiny. To „téměř“ znamená, že o něco a o něco jižněji níž duní dálnice ve směru na Cáhlov. Neboli hezky česky řečeno: jde o rakouské pokračování nejslavnější české silnice E55. Ale holky kolem ní nepostávají. Kolem se nacházejí skupinky statků, případně usedlosti na samotách. Tu a tam silnička končí v něčím dvoře a značená cesta uhýbá na luční či lesní pěšinu třeba pár desítek metrů před koncem takové silničky. Značení žádná velká sláva – aspoň ve srovnání s tím českým. Ale člověk si zvykne. Například důkladněji koukat do mapy. Koneckonců netoulám se po tom Rak-Ouzku, či jak se to jmenuje, poprvé. 🙂

Každopádně teď jdu po území rozlehlé obce, která jako celek nese název Engerwitzdorf, ale ves, podle níž se celá obec jmenuje, není zjevně největší z osad. Tou je Schweinbach jižně od Gallneulirchenu – a tam se nachází i obecní úřad. Proč se obec nejmenuje podle této osady, ale podle menší vsi, jsem se nikde nedočetl – ale možná lze hádat: jmenovat se Schweinbach – tedy hezky česky Prasečí Potok – by neznělo nijak lichotivě. 🙂 A vedle toho Schweinbachů je v německy mluvících zemích povícero, zatímco Engerwitzdorf asi opravdu jen jeden.

Dodejme, že obec má přes osm tisíc obyvatel. Což by za jistých okolností znamenalo slušně velké město (větší než například sousední Gallneukirchen, který má něco přes 6000 obyvatel). Totiž za okolností, že by ta obec měla hustší městské jádro a nešlo o rozsáhlý shluk vsí, vesniček a samot, takřka rovnoměrně rozprostřených po celém území. Toto obecní území tvoří vlastně jižní polovinu jakéhosi „prstence“ právě kolem již zmíněného Gallneukirchenu.

Zpět na obsah

Ale to již vstupuji do již zmíněného města jménem Gallneukirchen. Jeho dominantou je, jak název napovídá, kostel. Totiž gotický farní kostel svatého Havla – trojlodní bazilika. Vedle stojí bývalý karner zrušený za Josefa II. – rovněž původně gotický, mírně přestavěný, ale původ budovy je dodnes patrný. Radnice je zjevně moderního vzhledu.

Místní hlavní náměstí (v tomto případě Marktplatz, tj. Tržní náměstí – častý název hlavního prostoru v rakouských městysech) zdá být – přinejmenším při porovnání s velikostí kostela se – div ne mikroskopické. Na jednom z domů (na západním konci jižní strany) je patrný snad renesanční původ (je zajímavé, že jsem jej v seznamu památek nacházejících se v Gallneukirchenu nenalezl (https://de.wikipedia.org/wiki/Liste_der_denkmalgesch%C3%BCtzten_Objekte_in_Gallneukirchen). Jinak zástavba spíše bezozdobná. Zajímavým nápadem bylo vybudování něčeho jako brouzdaliště kolem kašny a jejího „zašpuntování“ tak, aby její voda do toho brouzdaliště přetékala. Obec byla dlouhá staletí městysem, na město to „dotáhla“ v roce 2001.

Ve městě je zřejmě centrum evangelíků pro širší okolí. Kromě evangelického kostela ze začátku 20. století tam jsou dva domy evangelické diakonie (a možná ještě něco, ale po ničem víc jsem nepátral). Ostatně evangelictví se mi připomnělo i před místním supermarketem řetězce Unimarkt – u vchodu tam postával člověk, který prodával „pouliční časopis“, tedy něco na způsob českého Nového prostoru. Jen je to o něco – tedy o dost – skromnější – a malinko dražší – dvě éčka. Nejspíš klient zdejší diakonie. Svým evangelictvím se netajil. Podle vizáže bych hádal na uprchlíka (nebo potomka uprchlíka či jiného – třeba „ekonomického“ – přistěhovalce?), původem odněkud z rovníkové Afriky. Nějaká ta Uganda, Rwanda či tak nějak (kolem Guinejského zálivu jsou lidé – řekl bych – o malinko světlejší. Ještě mi pomohl s nákupním vozíkem. S takovým, jak se odpojí od těch ostatních, když se do jeho držadla zasune mince. Až když jsem vlezl dovnitř, všiml jsem si, že uvnitř jsou klasické nákupní košíky, takže tahat se po krámu s tak velkým vozíkem bylo zbytečné.

Cesta pokračuje na sever – kolem bývalého městského popraviště.

Zpět na obsah

Další skupina domů je na pomezí. První čtyři domy patří ještě ke Gallneukirchenu, další pak už k osadám Almesberg (po pravé straně cesty) a Grasbach (po levé straně cesty). Samotná jádra osad jsou dále od této silnice (a od této skupiny domů při silnici jsou oddělena nezastavěným územím) a obě patří k obci Albendorf in der Riedmark. K téže obci patří i ves Spattendorf, Aich, Overweitersdorf či Loitzendorf, zatímco následující Sallersdorf už patří k Neumarktu im Mühlkreis. A tedy už k cáhlovskému okresu. Celý městys včetně všech připojených osad má něco málo přes tři tisíce obyvatel.

Vraťme se však ještě do jedné ostré zatáčky mezi Aichem a Oberweitersdorfem (pro ty, koho by zajímaly souřadnice: 48.3964611N, 14.4375539E). Ze silnice tam odbočuje lesní cesta. Tedy spíš dříve odbočovala – její začátek je zaházen hromadou větví – majitel pozemku si nejspíš nepřeje, aby se po ní jezdilo. Tím více se ale hodí k odpočinku znaveného poutníka: stačí tu hromádku větví obejít, popojít radši ještě pár metrů, natáhnout se a relaxovat. Protože na takhle zaslepené cestě člověka asi fakt hned tak něco nepřejede. Jenže má to trochu jiná rizika. Či v tomto případě spíše „rizika“ – takto v uvozovkách. Člověk si jen tak leží, jenže jede kolem dvojice cyklistů a člověka si všimnou – a třeba si mohou myslet, že mě postihla nějaká indispozice. Radši jsem se zvedl a dal najevo, že kromě únavy z předchozí cesty mi fakt nic není. A zase jsme se dali do řeči. Nebo – obecněji řečeno – do komunikace (protože slovo „řeč“ je v případě mé „keine Deutsche Sprache“ výraz poněkud nadsazený. Samozřejmě odkud jsem, kam jdu, a tak podobně. Na zhruba podobné věci se ještě před nějakými třiceti lety vyptávali orgánové Pohraniční stráže, jejich pomocníci a podobní živlové, když se člověk ocitl v blízkosti státní hranice – jenže ti to tehdy rozhodně nečinili tak vlídně. A to, že by mi nakonec vnutili jablko a broskev, jako to tentokrát učinila ona dvojice, to od udatných péesáků tenkrát asi také právě dvakrát nehrozilo.

Zpět na obsah

Cesta ze Sallersdorfu do samotného Neumarktu im Mühlkreis vede přes údolí potoka Kleine Gusen – ale to není moc hluboké – kdo ví jestli dvacet metrů. Městysi – tedy jeho „jádrové osadě“ – dominuje kostel svatého Jakuba gotického původu, západní část barokní, o něco užší než loď (či vlastně trojlodí – kostel je síňovou trojlodní stavbou), působí to na první pohled dojmem dodatečně obrácené orientace kostela (jako presbytář dodatečně přistavěný k západní straně lodi), ale je to klam, vede tam tudy hlavní vchod; presbytář (gotický) je stále na východní straně. Kružby oken možná budou novogotické, aspoň v trojlodí. Na náměstí dvě hospody, z nich jedna má zřejmě renesanční portálek, druhá barokizující fasádu. Pod částí městyse nyní vede dálniční tunel s „naší“ slavnou E55.

No a pak cestička ke kapli na vrchu za okrajem městyse, pak ještě asi 500 metrů chůze a hledání a nalezení místa k dalšímu noclehu.

Zpět na obsah

Kefermarkt – ten zrovna moc městysoidně nevypadá. Přestože tím titulem disponuje od konce 15. století. Hodnotný je tam především kostel – opět gotického původu a vzhledu (regotizaci v 19. století nevylučuji) a pak zámek Weinberg. Radnice je moderní – poměrně zajímavá – budova. (Řekl bych, že i Horní Dvořiště navzdory jizvám, které utrpělo za minulého režimu, působí jaksi uspořádaněji.)

Téměř na konci zástavby ve směru na Weiberg sedí na lavičce starší pán – a dává mi pokyn, abych přisedl. Samozřejmě se zajímá o to, odkud a kam jdu. Skoro nakonec se nezapomene zmínit, že je katolík. A jmenuje se Joseph, tedy zkráceně Sepp. A nakonec mi vnutí desetieurovku. Marně se snažím vysvětlit, že sice nejsem Rotschild, ale jelikož jsem se dokopal k dovolené v Rakousku, úplný žebrák asi také nebudu. Nedá si říci. Takže s povděkem přijímám. V Rakousku si toho možná tentokrát moc nekoupím, ale třeba se bude hodit zase na Ledru. Nicméně asi bych měl částku podobné hodnoty předat dál – někam, kde je jí více zapotřebí. Třeba do sbírky na záchranu kostela ve Svatoboru / Zwetbau, či co já vím. Cesta dál vede k zámku Weinberg, který si městys od majitelů propachtoval a koná v něm různé akce. Zámek vznikl pozdně renesanční přestavbou hradu, přičemž půdorys okruhu  pozdně gotického opevnění je velmi dobře patrný, byť hradby samotné byly pozměněny onou renesanční přestavbou. No a pak cesta vede zase dolů kolem několika osamělých statků (jeden z nich se chlubí, že je statkem „erbovním“) směrem k dalšímu sídlu.

Zpět na obsah

Tím je Lasberg – městys, povýšený „až“ v roce 1510 (tedy pár let, co měl onen titul již zmíněný Kefermarkt). Proti svému sousedovi působí zachovaleji – navzdory zřejmě čerstvé proluce (po jednom nebo dvou domech? podle letecké mapy se zdá, že po dvou) na severní straně náměstí, u níž ovšem lze očekávat, že bude brzy opět zastavěna. Zda se obětí bourání stala nějaká hodnotná budova, nejsem s to posoudit, předtím jsem tam nikdy nebyl.

Na náměstí stojí za povšimnutí i budova (nachází se hned vedle výše zmíněné proluky) s kanceláří Strany zelených se stylovým sluníčkem s nápisem STOP TEMELÍN ve dveřích.

Mezi Lasbergem a Cáhlovem je třeba překročit dálnici A10 neboli „naši“ „starou dobrou“ E55. Její zdejší úsek stojí za povšimnutí. její západní jízdní pruh vede jednoduše po povrchu, místy i po náspu nebo po mostě. Východní pruh ovšem vede takovým zvláštním polotunelem, který je otevřen ke středovému pruhu oné dálnice. Důvodem tohoto netradičního řešení je spíše nedaleká zástavba (a její hlukové odizolování) než nějaké obtížné terénní podmínky. Pravda, ideální rovinka tady není, ale nebýt těch několika statků východně od dálnice, tahle šaškárna by nebyla potřebná. Jako není potřebná západním směrem, tedy směrem k Cáhlovu, který je odtud dostatečně vzdálen.

Pozoruhodné je, že k Lasbergu patří místní část Manzenreith, která je od „jádrového“ Lasbergu poměrně vzdálena, avšak velmi těsně přiléhá k zástavbě Cáhlova (vzdušnou čarou ani ne 200 metrů od cáhlovského Hlavního náměstí – Hauptplatzu; ostatně i z druhé největší místní části Lasbergu -totiž Walchshofu- je to do Cáhlova blíž, byť v tomto případě do jeho novodobých jižních čtvrtí). To si pak člověk říká, zda to rakouské slučování obcí nemělo ještě menší logiku než to československé za minulého režimu.

Zpět na obsah

Cáhlov nemá smysl příliš propagovat – jeho vzhled ho propaguje sám. I když žel i tam se najdou nějaké ty škody na památkových hodnotách – například dům číslo 10 v Eisengasse se jeví jako kompletně vykuchaný a uvnitř nahrazený novostavbou (možná už meziválečnou) – pokud tam původní není jen ten gotický portál a replikou není i ta uliční stěna, která mi připadala aspoň v přízemí dost slabá. (V době mé přítomnosti – tj. 3. července 2018 – byly obchodní prostory tohoto domu nabízeny k pronájmu – dosavadní nájemce tam nedávno skončil.) Přesto se to stavení nachází v seznamu kulturních památek (https://de.wikipedia.org/wiki/Liste_der_denkmalgesch%C3%BCtzten_Objekte_in_Freistadt).

Na budově radnice najdeme mimo jiné pamětní desku Edwarda Samhabera (1846-1927), zdejšího rodáka, literárního historika, dramatika, lyrika a profesora cáhlovského gymnázia.

Možná to stálo za zmínku již dříve, ale i v Cáhlově našly nové uplatnění staré vyřazené telefonní budky – často slouží jako knihovny. Totiž jako takové knihovny založené na dobrovolné bázi. Máte knihu, kterou nepotřebujete? Odnesete ji do budky a necháte ji tam. Případně si tam rovnou vezmete jinou, kterou tam odnesl někdo jiný. A pak ji třeba vrátíte. Nebo taky ne. Maslím, že jsem něco podobného viděl mimo jiné v Neumarktu im Mühlkreis, ale v Cáhlově takovou budku najdete také. V tomto případě hned vedle druhé, nové fungující telefonní budky-

Cáhlov má – ale o tom jsem se již zmiňoval – i svou rozhlasovou stanici provozovanou na nekomerčním základě http://frf.at (v naší zemi žel vzniku podobných lokálních „komunitních“ rozhlasových stanic nepřeje legislativa). Před Českou bránou (Böhmertor – to je ta brána, které chybí střecha, neb Češi, jak známo, ukradnou všechno – ale o tom jsem se už zmiňoval; pravda, průvodce po Cáhlově tvrdí, že ta brána přišla o svou střechu při požáru v roce 1880, ale my, Češi, víme své 🙂 ) se nachází docela zajímavá moderní autobusová zastávka.

Pak trošku zazmatkování. Koukám, že cest z nové zástavby do polí na severní straně Cáhlova moc není, a tam, kde jsou, bych se dostal příliš blízko k hlavní silnici. Že já to nevzal již osvědčenou cestou přes Svatého Petra – tedy hezky německy přes osadu Sankt Peter. Jenže v tom případě bych neměl dispozici celkový pohled na Cáhlov od severu. Nebo kapli svatého Huberta. A možná by se našlo ještě něco, za co vděčím tomu, že jsem z Cáhlova odcházel tak trochu naslepo.

Zpět na obsah

Každopádně se s mírným zpožděním ocitám na staré dobré cestě ze Svatého Petra na Labach. Z ní lae tentokrát  – ale tentokrát uhýbám trochu západněji. Nechci totiž dojít do Horního Dvořiště (neboli Oberhaidu) toutéž cestou, jakou jsem vždy vyrážel opačným směrem, tj. z Čech do Horních Rakous. Tedy přes Deutsch Hörschlag. Tentokrát chci prostě jít přes Summerau a Zulissen.

Mezi Labachem a Summerau pak přespávám – pro tentokrát to bude poslední nocleh na rakouském území, nacházím se pár kiláků od čáry.

Summerau je vesnice s pohraniční železniční stanicí. Administrativně patří pod městys Rainbach im Mühlkreis. Kousek od nádraží obcházím zrušený železniční přejezd. Jak pro pro strojvůdce, tak pro řidiče to tu bylo asi dost nepřehledné. A pak už si to šinu na Zulissen. Ještě míjím odbočku na Eibenstein, což je vesnička na kopci, aspoň z dálky docela pohledná. A také součást městyse Rainbach im Mühlkreis. V Zulissenu pořizuji pár fotek, ale už obezřetně. Ne že by tam kvůli blízkosti státní hranice bylo zakázáno fotit (z téhle strany to nevadilo ani za „zlaté éry železné opony“), ale foťák prozrazuje, že budu mít co dělat, abych vystačil s baterkami do konce cesty.

A pak už jen najít tu správnou lesní či luční stezku směrem na Oberhaid. Což se posléze i podaří a já opět překračuji rak-ouzko-ČEZkou čáru tam, kde bych si o tom mohl ještě před nějakými třiceti lety nechat leda snít, a to v hodně odvážných až odvázaných snech.

Zpět na obsah

Ještě míjím sochu svatého Honzy Nepomuckého jižně od centra (kolem ní jdu poprvé v životě), projdu kolem kostela – a jsem v Oberhaidu. Tedy v Horním Dvořišti. Obec (před minulým režimem městys – na vrácení titulu by měla nárok, pokud by jej uplatnila – což ale zatím neučinila) utrpěla poválečným vysídlením, přičemž asi nejvíc byla narušena její západní část, totiž západní strana náměstí a ulice odtamtud směrem na západ a ze severozápadního kouta náměstí na sever. Jeden dům vedle obchoďáku COOPu se opravuje. A v COOPu je otevřeno, ve středu ovšem jen dopoledne. Ale to ještě je, a tak mohu nakoupit konečně v češtině a za koruny. A pak už pokračuji dál, ani na té Kalvárce, kde už jsem jednou (předloni) nocoval, se nezastavím.

V Jeníně (Kodetschlag) mají hned na okraji vsi jakýsi night club. Problémem je, že kvůli němu mám zase o jednu pochybnost víc, kdy vlastně začíná noc. Tam podle otvírací doby v 15.00 hodin. Jenže v Kaplici začínala podle otvíračky jiného podobného zařízení už o hodinu dřív a v Rybníku (Certlově) dokonce už ve 12.00 hodin. Fakt nevím – začíná noc už v poledne nebo až o tři hodiny později? 🙂

Vesnice je dost prořídlá, před válkou zde zřejmě bylo více domů. O obyvatelích to platí ještě více – mnohé z dochovaných budov slouží k rekreaci.

Kromě nočního klubu je v Jeníně nějaké cyklistické středisko, ale jda pěšky, příliš jsem se o to, jak to funguje, nezajímal. Ale třeba přes nějaký vyhledávač (duckduckgo.com kupříkladu) zjistíte více…

Pak následuje cesta téměř liduprázdnou plání přes Babí do Svitanova (z Babí zůstala stát – či spíš do míst, kde kdysi stávala vesnice, byla postavena – jedna chata, ve Svitanově nestojí ani to. A pak šup do lesa, kterým vede cesta do Rožmberka nad Vltavou. Což o to, tohle město láká,  jenže tentokrát potřebuji zajít do Rožmitálu, kde už jsem nějaký ten pátek nebyl – zatímco v Rožmberku jsem se nacházel naposledy loni. Takže neslézám k Vltavě, nýbrž pokračuji takřka po vrstevnici zhruba na sever. Přes Třešňovice (na dotaz, zda je třešňovická náves hezká, lze odpovědět, že není žádná, neb vesnice zmizela z povrchu zemského v důsledku nedosídlení po roce 1945) a pak dolů do Rožmitálu.

Zpět na obsah

Rožmitál na Šumavě dostal za minulého režimu pěkně na frak. Po válce bylo původní obyvatelstvo z velké většiny vysídleno a kvůli dost odlehlé poloze zůstala obec (která tehdy měla statut městyse, nicméně podobně jako Horní Dvořiště dosud nepožádala o jeho vrácení) zčásti nedosídlena a chátrala. Což vedlo k demolicím (včetně rodného domu Valentina Schmidta, který byl posléze nahrazen novostavbou). A později, když se nějaké lidi podařilo přece jen přilákat, protože státní statek nějaké pracovníky potřeboval, byla část proluk zastavěna zčásti dost rušivými montovanými domky, řadovkami v okáloidním stylu. Ty zčásti dostaly nové fasády a už do očí tolik nebijí. A dají se pozorovat i další drobná zlepšení, z nichž se může zdát, že obyvatelé konečně přestali být „pouhými“ obyvateli (nocležníky?) a stali se občany. V rodném domě Valentina Schmidta (tedy v jeho nástupci) se nachází malé místní muzeum, pravda, přístupné jen na telefonickou objednávku. A už je dost pozdě, to by ze mě měli radost.

Poválečná stagnace (či přímo úpadek) má i své kladné stránky. Kde jinde byste našli dávno zavřený krám se silně vybledlým, leč přesto ještě čitelným nápisem KONSUM ŠUMAVA v KAPLICI pod národní správou? Otázkou samozřejmě je, jak dlouho to takhle vydrží. A zda ten výklad s tím nápisem zmizí díky novému rozvoji nebo působením zubu času.

O znovunavázání vztahu občanů k místu, kde žijí, svědčí i to, že se obec před časem pustila do obnovy kaple či kostelíka Panny Marie Pomocné. A to navzdory nepřízni orgánů památkové péče, které odmítly dotyčnou ruinu zapsat do seznamu kulturních památek, poukazujíce na její mizerný stav. (Přitom v Prášilech jsou památkově chráněny pouhé základy kostela odstřeleného koncem 70. let 20. století.) Zda se na pracech či aspoň finančně podílejí potomci původních obyvatel, mi není známo; faktem je, že o dva roky dříve jsem obrázek téhle kaple spatřil vyrytý do kamene v Rainbachu im Mühlkreis, rodáci či jejich potomci to sem tedy nemusí mít daleko. Aspoň někteří.

V poslední době se obnova kaple / kostelíka Panny Marie Pomocné se – zdá se – žel nějak zadrhla. Asi došly peníze, či co. Nicméně nad lodí / presbytářem (ono to splývá) je nová střecha, ta ale stále chybí nad sakristií (v ose svatyně za oltářem) a možná před západním vchodem (pokud tam kdysi byla zastřešená předsíňka na pilířích). Každopádně budova je ve stavu, který ji aspoň částečně zabezpečuje proti dalšímu chátrání a dává naději do budoucna.

A to by bylo skoro všechno. Zbývala už jen cesta na nejbližší nádraží, tedy na to omlenické. Už nejkratší cestou – přes Michnice a Michničky… No, Michnicemi jsem prošel, Michničky minul. Podle mapy cesta vede přes ně a drobet se tam lomí, ve skutečnosti se jim vyhýbá (a vede tam jen nenápadná odbočka). Ostatně jde o dva tři baráky. Byť kdysi mohlo jít o větší vesnici. To ale v tomto nostalgické vylidněném kraji není zdaleka nic neobvyklého.

Možná ještě malý postřeh: když jsem zalehl v lese kousek od omlenického nádraží, obrysy větví, kolem nichž prosvítala pomalu se stmívající večerní obloha, mi z jakýchsi záhadných důvodů připomínaly lidský ksicht. Nějakou dobu jsem na ten zjev civěl, ale nakonec jsem neodolal a vytáhl foťák. A cvakl. Že při ohlédnutí z pohodlí domova mi ta tvář nebyla až tak jasná? Nevím, možná jsem už doma měl paměť zahlcenu jinými radostmi a starostmi a na tu fantazii, vidící ve spleti větví ksichtík, v ní nezbývalo místo. Ale posuďte sami. První forka je bez úprav, ta druhá je původně tatáž, jen o jakýsi nákres tváře, smajlíka či čeho poněkud (multikulturně?) obohacená…

Takže zbývá nádraží, poslední snímky – a baterka ve foťáku dochází. Cesta do Příbrami, odtamtud vlakem na Dobříš a ještě pěšky domů. Nebo mě někdo svezl? Tuším z Hutě. Ale fakt už nevím, těch cest po téhle trase, po tomhle úseku trasy, je tolik, že je otázkou, jak si to má člověk pamatovat.

Zpět na obsah

Co na závěr?
Poděkování.

Všem, kdo mě na cestách potkali a potkávají.
Těm, kdo se se mnou o něco rozdělili.
Těm, kdo třeba mi nějak pomohli – bez ohledu na to, zda jsem to nějak moc potřeboval či nikoliv (ale oni si třeba mysleli, že ano, případně si aspoň mysleli, že je slušností se rozdělit

Šlo o lidi bez ohledu na náboženské vyznání a národnost:

  • Na této cestě z Lince do Omlenice to byli:
    • jeden občan zřejmě afrického původu, který prodával časopis Kupfermuckn (obdoba českého Nového prostoru, jen poněkud skromnější – menší rozsah, tisk černobílý, pouze s přidanou žlutou barvou) před obchoďákem v Gallneukirchenu; o sobě prozradil, že je evangelík (klient zdejší diakonie?);
    • dvojice cyklistů, přesněji cyklista a cyklistka, kteří mě potkali v zatáčce mezi Aichem a Oberweitersdorfem – ti se se svým náboženským vyznáním nesvěřovali (ale nadpoloviční většina obyvatel Rakouska se hlásí k víře římskokatolické, takže se lze domýšlet třeba toto);
    • starší pán na okraji Kefermarktu – ten považoval za potřebné dát své katolictví najevo a představil se jako Joseph, tedy hovorově Sepp.
  • Ještě předloni v Cáhlově mi bylo ctí setkat se s muslimem turecké národnosti a bylo to nezapomenutelné setkání.
  • A díky samozřejmě i spoustě lidí zde nejmenovaných, kteří třeba jen odpověděli na pozdrav, usmáli se, zkrátka všem, kdo dělají tento svět místem příznivějším pro život. Včetně takovéhoto cestování.

Poučení (nikoliv z krizového vývoje – i když máme letos to poměrně kulaté výročš… 🙂 ): lidé, kteří si chtějí rozumět, si rozumět i budou, bez ohledu na všechny jazykové, kulturní i jiné bariéry. Zatímco těm, kdo si rozumět nechtějí, nepomůže ani tisíc slovníků či tlumočníků.

A těm, kdo se vydávají na cesty, nelze než doporučit, aby se snažili lidem rozumět – cestuje se pak lépe a – navzdory vší únavě – šťastněji. Ostatně pro cestu životem platí totéž.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Postřehy z cest se štítky , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Další velmi stručné postřehy z cest – tentokrát z rakousko-českého pomezí 2018

  1. Jiří Kýr napsal:

    Na původní článek mi to nejde přesměrovat

  2. Pingback: PF 2019 | Miloš Hlávka – člověk na okraji

Zde je možno zanechat komentář k příspěvku

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.