Nad potokem vzejde měsíc

Závěrečný oheň Trapsavce (kvůli GDPR jsem radši vybral obrázek, kde není do ksichtů moc vidět) ;-)

Závěrečný oheň Trapsavce (kvůli GDPR jsem radši vybral obrázek, kde není do ksichtů moc vidět) 😉

Následující text byl poslán do loňského (2018) Trapsavce, kde žádnou cenu neuhrál. Čemuž se ovšem nelze divit, anžto jde o příspěvek drzý a provokativní, tu správnou trampskou romantiku zamořující ne zcela romantickými jevy z okolního paďourského světa. Předchozí větu jsem mohl napsat konkrétněji – ale pak jsem řekl: radši ne, příliš rychle by vyšla najevo pointa onoho  ujetého rádoby příběhu. A tak možná něco více sdělím až ve vysvětlivkách a poznámkách níže pod samotným textem povídky.

Nuže, berete-li na vědomí to, že četba následujícího textu je možná toliko na vlastní nebezpečí a tomu, koho z něj trefí šlak, funus platit nebudu, můžete se do dílka začíst.

Jednu povídku jsem poslal i do letošního Trapsavce, ta je ovšem jiného charakteru. Navíc v propozicích soutěže je uvedeno, že dílo nemá být zveřejněno před vyhlášením výsledků. Takže prozatím je k dispozici ta loňská.

Nad potokem vzejde měsíc

Teskná balada se spolu se září večerního ohně šíří lesním zákoutím. Do hlubin českého vnitrozemí tak vnáší drsnou romantiku Oděsy dávno zašlých časů, kdy toto město ještě bylo nedílnou součástí carského Ruska. A nic na tom koloritu nemění ani ta skutečnost, že dámu, o jejímž tragickém údělu píseň pojednává, Géza Včelička svého času překřtil z Murky na Máňu. Ta i pod tímto jménem navždy odchází z tohoto světa a do hrobu si s sebou bere mnohá tajemství, z nichž některá by velmi zajímala nejednoho muže Zákona.

Tóny dozněly.

Vlajka Nižního Novgorodu

„A teď bych poprosil…“

„…abyste se podívali, co vám tam vlaje, vy paroháči!“ ozývá se náhle odkudsi ze křoví.

A opravdu. Na stožáru nevisí pečlivě ušitá vlajka s červeným jelenem s černými parohy na bílém pozadí, nýbrž jakýsi cár papíru se zlatou plachetnicí na tmavomodrém poli.

„Koukejte nám vrátit naší vlajku!“

„Tůůůůdle…!!! To máte za minulej víkend!“

„To vás příde draho! Québec bude eště zatraceně litovat, že na území Nižního Novgorodu vlez!“

Vlajka města Québecu

Další vývoj je dílem okamžiku. Šerif, tedy vlastně gubernátor, Andrej Sacharov, civilním jménem Ondřej Sladký, strhává papírovou kopii vlajky města Québecu ze stožáru a vzápětí se přidává k trestné výpravě, která už se formuje o kousek dál. Kanaďané, ukrytí za křovím, si uvědomují, že je na čase kouknout se, kde nechal tesař díru. Pokud to nezvládnou dostatečně rychle, určitě je nečeká nic příjemného.

Osada Nižnij Novgorod má na ně pifku už o dob, kdy se Québečané do tohoto lesa nasquatovali a ocitli kdo ví jestli dva kilometry od jejího fleku. Přesněji od chvíle, kdy se pohádali, zda se tomu rybníčku uprostřed lesa bude říkat Ontario nebo Bajkal. Jenže na Ontario to bylo moc protáhlé a na Bajkal zase moc mělké, takže spor zůstával nerozhodnutým a zavdával příčinu mnoha naschválům a žertíkům, někdy vpravdě kanadským. A že kanadskými žertíky vládnou netoliko québečtí Kanaďané, ale i povolžští Rusové, ukázal právě minulý víkend. Když za pátečního večera přišli udatní Québečané na flek, shledali, že neméně udatní Novgorodci si zřejmě vzali v práci dovolenou, na místo dorazili už ve čtvrtek a osadu jim trošku vylepšili. Na dveře osadní boudy totiž kdosi připevnil důkladnou petlici s ještě důkladnějším zámkem. A oznámení, že podle starodávného návodu pana Zdeňka Jirotky byl jeden klíč zavěšen do výše asi tak pěti metrů na nejbližší borovici a druhý, náhradní, umístěn do nejbližší tůně. Ba co víc – z čelní stěny chajdy zmizel název osady Ville de Québec a místo něj se tam skví úplně jiný nápis: L’Ancienne-Lorette. A nezapomnělo se ani na hurónskou rezervaci Wendake. Ta byla řádně vykolíkována a označena – kde jinde než kolem osadního totemu. Když už to jako má být jakýsi, tedy vlastně jakási, Ville de Québec, ať jí je se vším všudy, včetně těch enkláv.

Teď se však nižněnovgorodská výprava pokouší dostihnout tlupu québeckých zlodějů osadní vlajky a kořist si vzít nazpět. Na pomoc mužů, případně žen Zákona se spoléhat nemůže. Jediné, na čem se obě bojující strany dohodly, totiž bylo to, že na sebe navzájem nebudou volat policajty, a to v zásadě s výjimkou těch případů, kdy už by neoznámení trestného činu bylo trestně postižitelné.

Jenže pak se Kanaďané rozdělí asi na tři skupinky – a váhání, za kým se vydat dřív, znamená ztrátu několika cenných okamžiků.

Nižní Novgorodci se přesto nevzdávají.

A nakonec se zdá, že jejich úsilí bude korunováno aspoň částečným úspěchem.

„A to se podívejme! Zdá se, že nám tady uvízla ňáká Biomasa!“ ozvalo se náhle odkudsi zleva. Při útěku se jeden z québeckých osadníků – ba sám québecký šerif – tak nešikovně zamotal do houští, že jeho polapení je prakticky jisté. Pro Québečany to je Jacques Parizeau, ale v Nižním Novgorodu mu neřeknou jinak než Biomasa. Pro ně je Jacques jako Jacques.

Ještě se pokoušel uniknout, ale pak o něco zakopl – a přesila osadníků z Povolží nemohla neuspět. Drží a nepustí.

„Naval vlajku…“

„Nemám.“

„Jak to?!“

„Sem snad jedinej člen québecký výpravy?!“

Pokoušejí se ho prohledat, ale vlajka fakt nikde.

„Mít rukojmího taky neni k zahození… Poslouchej, Marfušo, máš s sebou provazy?“

„Samo… Bez nich ani ránu!“

„Takže budeš mít příležitost ukázat, jaká seš profesionálka.“

„Jistě.“

„A québecká Biomasa asi dobře ví, co jí čeká.“

Věděla. Tedy věděl.

Marfuša se dala do díla. Její praxe v Šiklově mlýně, Stonetownu, Halter Valley, v brněnském Domečku – a svého času i na Sluneční tvrzi – je opravdu znát. Kmitá, že ji ostatní ani nestačí pořádně pozorovat. Ostatně musí držet zajatce. I když chvílemi mají pocit, že to moc námahy nevyžaduje – ona jako by ho svýma očima hypnotizovala, či co – zkrátka ta Biomasa sebou ani moc necuká.

„Nad potokem vzejde měsíc,“ vysype náhle ze sebe québecký šerif.

„Jistě, brouku,“ odsekne Marfuša, zatímco utahuje další uzel.

„Nad jakym potokem?!“ zavrčí Andrej Sacharov.

„Nad Niagarou!“

„Slyšíte to?!“ ječí nižněnovgorodský gubernátor jako o život: „Prej nad Niagááárou!!! Marfušo, narvi mu do chřtánu roubík, ať neplácá takový nesmysly! Nad Niagááárou… Dycky to byla Kama! Slyšíš?! Kama!!!“

„A co takhle rovnou Kámasútra?“ zabrblal šerif Jacques Parizeau, aby si užil posledních chvil před umístěním onoho roubíku do chřtánu. Zatím jsou však důležitější jiné uzly.

„A… kdy jako ten měsíc vzejde?“ vzpomene si ještě Marfuša: „Ať to vim včas. Protože přání nejen šerifa… pardón, gubernátora, se maj plnit nejen vo Vánocích…“

„Asi tak za čtvrt hodiny, hádal bych.“

„Hele, Marfušo, ne že se budeš kochat ňákym měsícem nad řekou, teda nad potokem, nebo stříbrnym větrem a Biomasu tady necháš samotnou! To by taky nemuselo dobře skončit.“

„Vim. Až nad potokem vzejde měsíc, musim bejt nabeton u něj.“

A další uzel. A ještě jeden – a z Biomasy je docela úhledný balíček. Tak – a teď ještě ten slíbený roubík do chřtánu.

Zbytek výpravy se zvolna zvedá a míří na Québec. Jen osadní novinář Nástěnka Razin chvíli váhá, zda by nebylo zajímavé požádat zajatce o interview, ale když vidí ten roubík v jeho chřtánu, dojde k závěru, že by to nemuselo být úspěšné, a raději vyrazí za zbytkem výpravy na Québec, aby napsal reportáž odtamtud.

Zástup opatrně postupuje lesním porostem. Co kdyby je Québečané chtěli napadnout ze zálohy? Jenže ti jsou zřejmě natolik opiti triumfálním ukořistěním nižněnovgorodské vlajky, že ani nepostřehli ztrátu svého šerifa. Však se o ní brzy dovědí.

„Eště pár kroků a sme tam… Myslim, že nám tu vlajku eště rádi vrátěj.“

„Aby ne! Nečekal sem, že se nám podaří na voplátku zrovna takovej úlovek.“

Kdesi mezi stromy už probleskuje záře osadního ohně.

To, že Québečené nejsou jejich příchodem nikterak překvapeni, není nic divného.

„Á, pánové se přišli podívat, jak vypadá pořádná osada, co?

„Pořádná osada? Tim jako myslíte ten váš ementál plnej děr? Teda enkláv? Přišli sme pro naší vlajku. Koukejte nám jí vrátit!“

„Ahá! Tak pánům Rusům se zachtělo na vopušťák a něco na něm ukořistit, co?! Jenže tohle, soudruzi, neni Donbas – tohle je Québec!“

„Zajali sme vašeho šerifa.“

„No a…?“

„Vyměníme ho za tu vlajku.“

„Myslim, že ne. Náš šerif se vrátí – a vaše fangle nám zůstane.“

„Marfuša je profesionálka, takže bacha!“

„Klidně i Mozarta nebo Beethovena. Právě proto, že je to profesionálka…“

„Tak vrátíte nám tu vlajku?!“

„Ne.“

„Na osadě máme mučednickej kůl…“

„My vám ho neberem…“

„A máme i vašeho šerifa. Ten kůl mu bude náramně slušet…“

„Máte? A budete ho mít, až nad potokem vzejde měsíc?“

„Co to všichni pořád plácáte s tim měsícem?! My si dem pro vlajku, ne na návštěvu planetária.“

„Možná byste v tom planetáriu byli úspěšnější, vy paroháči.“

Ještě chvilka dohadování, jenže ono to pořád k ničemu nevede. Vypadá to, že osadní mučednický kůl v Nižním Novgorodu bude mít opravdu vzácného hosta.

Vyrazili.

Vyzvednout při cestě úhledný balíček zvaný Biomasa a dopravit jej k mučednickému kůlu na osadu. Ještě okamžik – a…

Marfuša je v lesním zákoutí sama. Jacques Parizeau chybí.

„Kde je?!”

„Vodešel.”

„Jak to – vodešel?!”

„No snad po svejch, ne?”

„Byl přece svázanej, ne?!”

„Byl – a neni. Já ho rozvázala.”

„Jak to?! Proč?!”

„Byl to náš zajatec!” volá jeden osadník přes druhého.

„A náš dlouholetej zákazník,” opáčí Marfuša.

„Jakej dlouholetej zákazník?!“

„Tak tohle nám budeš muset vysvětlit…”

„Jacques Parizeau, v civilu Jakub Pařík, je dlouholetej zákazník Rozpustilýho špagátu.”

„Čeho?!”

„Rozpustilýho špagátu – našeho salónu…”

Ukázala vizitku:

Salón Rozpustilý špagát.

Specialisté na bondage všech odstínů.

Na předchozí objednávku i další BDSM služby zajišťované externími odborníky...”

Následuje všedně působící adresa – patří jednomu na první pohled nenápadnému činžáku kdesi v zástavbě z přelomu 19. a 20. století. A pod ní ještě jedna poznámka:

V případě uzamčení hlavních vchodových dveří zvoňte na zvonek s nápisem Klubovna Cechu provazníků.”

„A co to má jako společnýho s dneškem?!”

„Nad potokem vzejde měsíc, ne?” nechává se opět slyšet Marfuša.

„Cože?!”

„Nad potokem vzejde měsíc. Smluvená bezpečnostní věta zákazníka. Signál, že za chvilku příde žádost vo rozvázání…”

„A hrome!…”

„Součástí pracovních povinností – a koneckonců i profesní cti – každýho riggera či riggerky je ukončení všech hrátek s provazem, jakmile to zákazníka přestane bavit. Jinak…“

Osadní gubernátor Andrej Sacharov chtěl zařvat něco politicky hodně nekorektního, ale pak si všiml, že Nástěnka Razin si vše pečlivě zapisuje, a tak se zmohl jen na jakýsi neartikulovaný skřek.

„…Jinak by Soptík, Borg, Edna i další lidi z branže radši přešli na druhej chodník, než aby mě pozdravili,“ pokračuje Marfuša: „Jako riggerka bych byla úplně nemožná a vázat bych mohla leda pugety v květinářství. A kvůli tomu sem teda na ty vázací workshopy fakt nechodila!”

Všichni stojí kolem jako zařezaní.

A ani nepozorují, že mraky, které doposud halily oblohu, se rozestoupily a kdesi nad potokem – a teď už je jedno, zda nad Niagarou nebo nad Kamou – vzchází měsíc.

Potud text povídky – a teď ty vysvětlivky

    • Především nemá smysl hledat na mapách, kde se odehrává samotný příběh. Les, ve kterém se uchytily trampské osady Québec a Nižnij Novgorod, jsem si vymyslel, jakož i ony osady samotné.
    • Nicméně pokud jde o jména oněch osad, ty mají jako vzor jména existujících měst – a od nich jsem si „vypůjčil“ i podobu osadních vlajek zmiňovaných v textu.
    • Písnička, kterou známe jako Máňu (či Píseň zapadáku), se v ruském originále jmenuje opravdu Murka (zřejmě „ženská“ varianta českého „kocouřího“ jména Mourek) a jeden z jejích kořenů opravdu sahá do nyní ukrajinské Oděsy.
    • A více či méně mají své „předlohy“ i přezdívky hrdinů a hrdinek povídky.
        • To, že Marfuša je postavou ze známého filmového Mrazíka, netřeba příliš zmiňovat. Dodejme jen, že jde o domáckou podobu jména Marfa (Марфа), tj. ruského ekvivalentu Marty (jméno je ovšem aramejského původu).
        • Trošku jsem si pohrál s „Nástěnkou Razinem“, jak i přezdívka naznačuje, osadním novinářem. Jméno ovšem bylo „předěláno“ ze Stěnky Razina, či spisovně Stěpana Razina,  který ovšem nikdy novinářem nebyl a zabýval se poněkud jinou činností (což se mu akonec stalo osudným). Jak známe z jedné lidové písně, jeho život byl s řekou Volhou (na níž leží i Nižnij Novgorod) dost výrazně spjat.
        • Kde se vzal Andrej Sacharov, asi také netřeba příliš vysvětlovat. Jeho život je zčásti spjat přímo s Nižním Novgorodem. Jen tam nikdy nebyl gubernátorem či něčím podobným, nýbrž se tam nějakou dobu nacházel ve vyhnanství, neb byl tehdejšímu režimu nepohodlný. Ještě dodejme, že Nižnij Novgorod se v době Sacharovova vyhnanství jmenoval Gorkij (podle pseudonymu svého asi nejznámějšího rodáka)
        • Trošku větším oříškem je Jacques Parizeau. Nicméně i toto jméno a příjmení má svého nositele v reálném životě. Dotyčný člověk, který žil v letech 1930 až 2015, byl stoupencem québecké nezávislosti a v letech 1994-1996 působil jako premiér kanadské provincie Québec. A proč se stal Jacques Parizeau pro členy konkurenční osady Biomasou? Protože sice nikoli přímo Jacques Pazizeau, nýbrž aspoň jakási Kateřina Jacques se tou „biomasou“ proslavila.
      • A když už jsme Québecu – tedy stejnojmenného města: uvnitř jeho území se opravdu nacházejí enklávy, které k němu nepatří: město L’Ancienne-Lorette (původně samostatné město bylo v letech 2002 až 2006 součástí Québecu, pak se opět osamostatnilo) a městská indiánská rezervace Wendake. Zda osadní bouda, kterou vtipálci z Nižního Novgorodu v povídce přejmenovali, měla v rámci osadního tábořiště zhruba stejnou polohu jako město L’Ancienne Lorette v rámci „opravdového“ Québecu, už nechávám na fantazii čtenářů a čtenářek, což platí i o poloze totemu, jenž se zásahem nižněnovgorodské guerillové jednotky změnil ve Wendake. Do povídky se mi  už „nevešla“ třetí enkláva na québeckém území, totiž farní osada Notre-Dame-des-Anges, která je z těch enkláv nejmenší, neb její rozloha činí toliko čtyři hektary (pro srovnání: rozloha nejmenší moravské obce, totiž Závisti v okrese Blansko, činí zhruba 42 hektarů, rozloha Vatikánu zhruba 45 hektarů).
      • Že Kama je řeka v Rusku a Niagara v Americe při hranici USA a Kanady snad netřeba oznamovat, stejně jako to, že Kámasútra je něco úplně jiného než řeka, lhostejno, zda v Rusku nebo Kanadě. 🙂
    • Samostatnou kapitolou jsou místa, kde se Marfuša, jedna z hrdinek povídky, učila zacházet s provazy.
      • Šiklův mlýn je asi nejznámějším „westernovým městečkem“ na Moravě, a pokud se touto skutečností nechali ostatní hrdinové ukolébat, nedobře učinili. A to i přes to, že Stonetown je zařízením téhož typu a Halter Valley rovněž.
      • „Problém“ totiž nastává v případě brněnského Domečku. Pod označením Domeček lze najít několik různých stavení. Nicméně jedno z nich je zasvěceno právě různým „úchylárnám“, a to právě hlavně z oblasti vázání, jak možno zjistit například zde: http://akce.xbondage.cz/?s=Dome%C4%8Dek&submit=Hledat; adresa se sděluje zřejmě jen zasvěceným.
        • Zde si dovolím jednu historickou odbočku: takhle se říkalo i jednomu místu v Praze na Hradčanech, kde se podobných praktik v 50. letech 20. století dopouštěla tehdejší Státní bezpečnost (a ještě před ní Gestapo) – žel na nedobrovolných „klientech“, přičemž „bezpečnostní výraz“ pro ukončení hrátek nebyl stanoven a vše záleželo jen na vyšetřovatelích. Na životy vyšetřovaných se zas až tak moc nehledělo (takže zacházení ze strany oné StB nepřežil například páter Toufar známý z „Číhošťského zázraku“ – nevím ovšem, zda byl v hradčanském „Domečku“ „vyšetřován“ i on). Předpokládám však, že podobnost označení je opravdu náhodná (různých stavení, jež si svou „nevelikostí“ označení „Domeček“ zasluhují, je povícero), opak by byl docela chucpe a myslím až příliš černý humor.
      • Je totiž možné, že právě pro přílišné „profláknutí“ ukončilo svou činnost poslední z míst uváděných v souvislosti s kvalifikací Marfuši, totiž Sluneční tvrz. Lze si docela dobře představit, že obyvatelé Petrůvky u Městečka Trnávky asi nebyli příliš nadšeni, když zjistili, že z někdejší hospody se stal vyhlášený sado-maso salón, což majitelé nikterak netajili a inzerovali jej s plnou adresou (web podniku už neexistuje, nicméně zmínky lze stále ještě tu a tam najít – například zde: http://kalendar.darkclub.cz/Locations/5.aspx). A dodnes lze na webu najít i článek bulvárního plátku zvaného Šíp, který si na tématu docela smlsnul.
      • Je ale nad Slunce jasnější, proč jsem odkaz na příslušnou vysvětlivku jsem přímo do textu dát nemohl. Protože pokud bych například z výrazu „Sluneční tvrz“ dal odkaz přímo na příslušnou vysvětlivku, de facto bych pointu povídky „vykecal“ div ne na začátku – a to jsem samozřejmě nechtěl.
  • A konečně dodejme, že zatímco Marfuša z povídky je vymyšlená, stejně jako salón Rozpustilý špagát, Edna Kinbaku či Soptík jsou přezdívky skutečných lidí, kteří se „v branži“ pohybují. (Se špagáty zacházet zřejmě umějí špičkově, ale bát se jich asi netřeba – těm, kdo si o to přímo neřeknou, těla svými lany znehybňovat nebudou – dobrovolníků a dobrovolnic mají pro své hrátky dost, tak proč riskovat, že…)

Každopádně: i při psaní takovéhle „ujeté“ povídky je dobré trošku si pohlídat reálie, v nichž – nebo kolem nichž – se děj má pohybovat. Nakolik se to povedlo mně, ať posoudí každý sám.

Příspěvek byl publikován v rubrice Úšklebky, Próza, Tvorba se štítky , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zde je možno zanechat komentář k příspěvku

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.