Ten příběh má s nadcházejícími Velikonocemi jen málo společného. Ale něco přece jen ano: bývá vždy na Bílou sobotu večer bývá čten v katolických kostelech (například faráři evangeličtí mají mnohem volnější výběr, nehledě na to, že na Bílou sobotu zpravidla žádné bohoslužby nekonají). Vypráví o tom, jak Abrahám chtěl obětovat, ale nakonec neobětoval, svého syna Izáka.
Přistupovat lze k němu různě. Například lze přijmout hypotézu, že praotec Abrahám je osobností zhruba stejně reálnou jako praotec Čech, a s tím se spokojit. Jsem toho názoru, že taková hypotéza nemusí být nijak daleko od pravdy, ale pokud bychom tímto považovali věc za odbytou, asi bychom to opravdu odbyli. Ten příběh se prostřednictvím křesťanství stal součástí i naší kultury a možná nás i dodnes nějak ovlivňuje.
Takže co se v něm dozvíme?
Jednoho dne měl praotec Abrahám pocit, že slyší hlas samotného Boha (Jahveho, Jehovy, Hospodina,…), který mu říká: „Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kteréhož miluješ, Izáka, a jdi do země Moria; a obětuj ho tam v oběť zápalnou na jedné hoře, o níž povím tobě.“ (Gn. 22; 2)
Těm, kdo pozorně četli i předchozí kapitoly biblické knihy Genesis, by už na začátku citované věty mělo být něco divné: vševědoucí Bůh neumí počítat do dvou! Abrahám totiž k danému okamžiku měl syny dva – vedle Izáka i staršího Izmaela (Gn. 16; 15). Zmíněný Izmael ovšem v té době už nežil s Abrahámem ve společné domácnosti, byv spolu se svou matkou zvanou (v kralickém překladu) Agar či (v českém ekumenickém překladu) Hagar vyhnán do pouště (Gn. 21; 9-14). Jeden z možných výkladů říká, že Izák byl považován za „jediného“ – v souladu s tehdejší hebrejskou tradicí – proto, že zatímco jeho měl Abrahám se svou řádnou manželkou Sárou, Izmaela „jen“ s otrokyní. Co však je to za všeobjímajícího a všepřesahujícího Boha, pokud dává před pravdou (biologickým otcovstvím) přednost lidské malosti (rozlišování potomků na „legitimní“ a „nelegitimní“)? Není už toto důvodem k ptaní se, zda hlas, který toto říká, patří opravdu Bohu?
Už to, jak se Abrahám zachoval ke svému staršímu synu a jeho matce, z něj dělá postavu – řekněme – ne zcela svatou a příkladnou. A nyní se měl – na pokyn údajného Božího hlasu – ke svému druhému synu Izákovi zachovat ještě hůře. Totiž zabít ho a spálit na hranici dříví narovnané na kamenném oltáři. Abrahám se rozhodl hlas poslechnout, a tak se výprava, čítající Abraháma jedoucího na oslu, Izáka a dva sluhy (o ostatních se nepraví nic bližšího, zdá se být pravděpodobným, že šli pěšky) vydala k určenému místu. Když potom třetího dne spatřili určenou horu z dálky, nechal Abrahám sluhy s oslem na místě, naložil dříví Izákovi na záda a sám vzal oheň a meč. Na hoře pak zbudoval oltář, narovnal na něj dříví, syna svázal (zda ten kladl odpor, se v knize Genesis nepíše), položil na připravené palivo a pozvedl meč, aby ho zabil. A v tom okamžiku se ozval hlas anděla: „Nevztahuj ruky své na dítě, aniž mu co čiň; neboť jsem již poznal, že se Boha bojíš, když jsi neodpustil synu svému, jedinému svému pro mne.“ (Gn. 22;12) Za tuto ochotu vraždit, za ochotu, která by v současné době (pokud by to „prasklo“) byla oceněna buď vězením nebo pobytem na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny, pak Hospodin (Bůh, Jahve, Jehova,…) Abrahámovi (údajně) požehná. Jakož i jeho potomstvu, které v tom je už nevinně.
Potud příběh zaznamenaný před několika tisíci lety. Dávná minulost, chtělo by se říci. Bohužel ne tak docela. Tento příběh je totiž, jak již bylo řečeno, součástí posvátné knihy nejrozšířenějšího náboženství na světě a v katolických kostelech se pravidelně čte, jak již řečeno, na Bílou sobotu večer. Jako příklad veskrze kladný, div ne následováníhodný.
Přitom Izák dopadl ještě dobře – Abrahám svou ruku zadržel a své dílo nedokončil. To dcera muže jménem Jiftách (dle českého ekumenického překladu) či Jefte (dle kralického překladu) si svůj kalich hořkosti vypila až do dna. Zmíněný Jiftách či Jefte totiž předtím, než se vydal do boje proti Ammonitům, slíbil Bohu, že pokud dosáhne vítězství, obětuje mu to, co jako první vyjde z jeho dveří, až se bude vracet. A co čert nechtěl, když se opravdu vítězně vracel, spatřil svou jedinou dceru, jak mu jde vstříc s bubny a za ní zástup plesajících. A co na to dcera, která žádný slib nikomu nedávala a vlastně o něm ani nevěděla? Ač se to může zdát divné, podvolila se; jen si vymínila, aby mohla na dva měsíce odejít do hor a tam oplakat své panenství. A ač se to může zdát ještě divnější, ona se po těch dvou měsících opravdu vrátila. A na rozdíl od případu Izákova tentokrát žádný anděl žádnou ruku nezadržel a krvavá oběť byla dokonána (Sd. 11; 30-40). Inu, chtělo by se říci, za hloupost se platí; někdy i vlastním životem.
A co z toho všeho nakonec plyne?
Předně to, že i ta sebeposvátnější kniha je především svědectvím o době, kdy vznikla. A je jí zákonitě ovlivněna. A tak ačkoli starozákonní Desatero je jistě v mnohém nadčasové (ateisté nechť si z jeho prvního přikázání vezmou aspoň to, že „až na prvním místě“ je dobré mít přece jen něco jiného – méně „hmatatelného“ – než peníze, a to nejen proto, že se, jak známo, jíst nedají), o jeho výkladech a „prováděcích předpisech“ to už ani zdaleka platit nemusí. Tudíž je problematické brát Bibli jako nezpochybnitelnou autoritu pro rozhodování o tom, jaký postoj zaujmout například k tak současné věci, jako je plození dětí „ze zkumavek“, používání kondomů či registrované partnerství osob stejného pohlaví. (A kdyby snad ano, pak je dobré vědět, že v Bibli se píše odmítavě pouze o mužské homosexualitě – aspoň já jsem tam o lesbách dosud nenašel ani slovo.)
Na druhé straně je dobré si uvědomit, že i podobně problematické příběhy mohou být poučné – jen je dobré používat vlastní hlavy a nespoléhat se na klišé tradičních výkladů. Výše zmíněný příběh (či vlastně oba příběhy) tak můžeme chápat třeba jako varování. Varování, že poslušnost není automaticky kdovíjak kladná vlastnost – ba někdy přímo naopak. Co by dokázal třeba takový Adolf Hitler, kdyby za sebou neměl dlouhé zástupy vzorně poslušných vykonavatelů své vůle? Kolik původně slušných, ale posléze poslušných lidí bylo ochotno přijmout a vzorně a poslušně vykonávat zaměstnání v jednom proslulém zařízení v Osvětimi? Či později v Jáchymově či na Kolymě? Nebo ještě později na Guantánamu? Ostatně dávno před Hitlerem a jeho věrnými poslušnými něco podobného věděl už filosof Henry David Thoreau (12.07.1817 – 06.05.1862), když psal esej Občanská neposlušnost (Civil Disobedience).
Netvrdím, že společnost může fungovat bez jakýchkoli pravidel. Něco dodržovat musíme. A někdy je potřeba i ochota něco obětovat. Jde jen o dvě věci: abychom se ctili a – do jisté míry i poslouchali (a hlavně sobě naslouchali) – vzájemně (a ne že jedni budou jen poslouchat a druzí vydávat příkazy a stanovovat pravidla, jejichž důsledky sami nikdy nepocítí) a aby naší nejvyšší autoritou byly nikoli řádky nějaké stovky či tisíce let staré knihy či paragrafy nějakého zákoníku, ale především hlas našeho vlastního svědomí (a abychom tento hlas v sobě neudusili, nýbrž si jej trpělivě pěstovali, i když to někdy opravdu bolí). Kdyby si toto uvědomil praotec Abrahám v našem příběhu, ruka by se mu chvěla a on by ten meč na svého syna nikdy nezvedl – radši by si na ten oltář lehl sám. A chci-li věřit v nějakého Boha, pak v takového, jaký by dokázal ocenit právě toto.
Miloš Hlávka
(napsáno pro Novoknínský zpravodaj; uveřejněno v čísle 03/2011)
Miloš Hlávka - člověk na okraji 
Viditelně jste podstatu příběhu o Abrahamovi a Izákovi nepochopil. Což mě u Vás nepřekvapuje. Z nepochopení biblických poselství vznikly mnohem horší průsery, než jeden hloupý článek.
Myslíte? A jaká je tedy podstata příběhu, jehož hrdina se domnívá, že ho Bůh žádá o spáchání trestného činu vraždy? Lhostejno, zda vlastního syna či někoho jiného? Myslím, že takto obětovat Bohu (arabsky Alláhovi, لله اللّه اللّٰه ﺍﷲ) cizí životy dokáže i bratr Usáma, a pokud je mi známo, tady v Evropě ho za to obdivuje a uctívá asi opravdu málokdo. Ale jinak samozřejmě děkuji za komentář.
Nemyslím, vím. Bůh pochopitelně nechtěl, aby Abraham zabil syna. Kdyby ano, nenastražil by do křoví kozla jako zástupnou oběť a nezadržel by Abrahamovu ruku. Prostá logika. Chtěl jen důkaz jeho absolutní poslušnosti a oddanosti-a taky ho dostal. Ne kvůli tomu, aby si dokázal svou moc, to pochopitelně nemá zapotřebí. Kvůli Abrahamovi samotnému, aby pochopil míru své oddanosti. A kvůli Izákovi, aby měl příklad. Alláha a jiné démony to toho nemontujte, nemají s tím nic společného.
Tato poslušnost je ovšem dle mého názoru ze své podstaty špatná – právě proto, že je absolutní, totiž ochotná zajít až k vraždě (lhostejno zda vlastního syna či někoho jiného). To, že Bůh (přesněji anděl) nakonec Abrahámovu ruku zadržel (a poskytl jako „náhradu“ nikoli kozla, ale berana – aspoň podle „jednadvacítky“), je ve vztahu k Abrahámovu úmyslu poslechnout relativně nepodstatné – tady je důležitá (a v tom se s Vámi shodnu) ta ochota, již ale (na rozdíl od Vás) hodnotím záporně. (Ponechávám stranou, nakolik ten příběh má či nemá pravdivé jádro a nakolik je Abrahám reálnou postavou – to by byla jiná otázka.)
Označit Boha za démona považuji za vtip (kterému se ovšem ne každý musí smát) – arabský výraz Alláh totiž neznamená nic jiného a používají ho i arabsky mluvící křesťané (jak si povšiml například páter Ivan Odilo Štampach a zmínil se o tom ve své knize Čaroděj dřímá v každém z nás).
Bůh by samozřejmě nikoho k vraždě nenaváděl, tím méně vlastního syna. Absolutní poslušnost ovšem vyžaduje-a tohle byla její zkouška. Anděly posílá Bůh, tady je to slovíčkaření. Jestli jsem zaměnil kozla za berana-moje chyba. Právě ta ochota a oddanost je to, co je na tom příběhu nejsilnější a nepřál bych si nikdy být podobné zkoušce vystaven. Tohle je metafyzická zkušenost, přímý kontakt s Bohem, a nelze na ni aplikovat běžná měřítka.
Boha za démona pochopitelně neoznačuji, to bych byl pěkně podivný katolík. Vím, že slovo Alláh je užíváno ve významu Bůh. Ale taky vím, že pravé božství má přesně definované atributy, které Alláh, tak jak je uctíván islámem, nesplňuje ani nedopatřením. Proto existují jen dvě možnosti, jak muslimského Alláha pojmout: Buď je to (nepochybně mocný) démon, který se za boha vydává, aby svedl co nejvíc duší-nebo vůbec neexistuje a jde o vymyšlenou modlu. To není nic nového, na stejném principu fungoval Baalův či Mithrův kult (a mnoha dalších).
Štampach není absolutně žádná autorita, je to odpadlík a heretik, jeho slova nemají žádnou váhu.
Ad „Bůh by samozřejmě nikoho k vraždě nenaváděl, tím méně vlastního syna. Absolutní poslušnost ovšem vyžaduje-a tohle byla její zkouška.“: Myslím, že ty dvě věty jsou buď navzájem v rozporu (protože podle zmíněného příběhu Bůh Abraháma k té vraždě vyzýval), nebo se ten příběh neudál, aspoň ne tak, jak je popsán v knize Genesis (přičemž jako pravděpodobnější vidím druhou z uvedených možností). Víte snad o třetí možnosti?
„Přesně definované atributy“ „pravého božství“ považuji za pouhou lidskou definici, neb Absolutno, to, co nás převyšuje, čili Bůh, chcete-li, nás natolik převyšuje, že veškeré naše představy o něm jsou nutně naprosto nedokonalé. V definicích sestavených v prostředí jednotlivých náboženství mohou být střípky pravdy (či Pravdy s velkým P), ale je potřeba si uvědomit, že jde opravdu jen o nedokonalý odraz odrazu, o „prst ukazující na Měsíc“, použiji-li příměru tuším z Modlitby žáby od pátera Anthonyho de Mella.
Upozornění na berana či kozla žádnou zvláštní důležitost nepřikládám, tady šlo jen o drobné upřesnění, které pro podstatu příběhu nemá význam.
Ad páter Štampach – holt pro někoho autoritou je, pro někoho nikoli. Myslím, že v teologii, religionistice apod. má příslušné vzdělání (jinak by nemohl vyučovat na vysoké škole), takže jeho názorům v této oblasti je záhodno určitou váhu, tj. autoritu, přiznat. Což samozřejmě nemusí nutně znamenat se s těmito názory do puntíku ztotožnit (určitě by se mezi mnou a dotyčným knězem nějaké názorové rozdíly našly – pravděpodobně i na toho Abraháma a Izáka) – žádná autorita nesmí být absolutní, nemá-li člověk být pouhou čísi loutkou.
Samozřejmě, že ten příběh není o absolutní poslušnosti a oddanosti Abraháma. V příběhu, žádná logika neplatí. Platí jen dramaturgie. Pointa proto nemůže být u Abraháma, ale proti němu, protože je tou jedinou aktivní postavou v celé story. Bůh je tu pasivní. Je to Abrahám kdo slyší hlas, a je to on kdo ten hlas interpretuje. On rozhoduje o výpravě, on se nakonec musí rozhodnout k činu, on drží nůž. Kdyby byla pravda to co píše vonrammstein byl by Abrahám jen loutka ( parodie na svobodnou vůli).
Podívejte: asi bych měl vysvětlit, že se nejedná o mou vlastní interpretaci, ale o vysvětlení, kterého se mi dostalo od fundovaného teologa. Pokud mu nevěříte, zeptejte se sám nějaké kvalifikované osoby, což bude nejspíš kněz. Pochybuji, že Vám odpoví zásadně jinak. Navíc je to jediná možná iterpretace, která dává smysl. Jinak bychom si museli myslet, že byl Abraham blázen.
Dobře, a máte tedy nějakou svou vlastní interpretaci?
A zeptám-li se dvou (či více) kněží a každý mi řekne něco jiného? Jeden duchovní mi k tomu napsal: „Co se týče toho článku, otázka je právě to, jak to chápat a vyložit.Ten příběh je natolik rozporuplný, že ho jde vykládat skutečně mnohým způsobem, a žádný není „špatný“.“ Nevím, zda by dotyčný duchovní si přál být jmenován, pokud ano, třeba se tu k těmto slovům přihlásí.
Nemyslím si tedy, že Vámi citovaná interpretace je jediná možná, která dává smysl – koneckonců druhou jste rovnou přidal, totiž ze Abrahám byl blázen, to přece také dává smysl, ne?
S touto jsem se identifikoval. Pokud Vám více kněží podá různá vysvětlení, kromě jednoho se budou pravděpodobně všichni mýlit. Tím nechci říct, že je tohle jediná možná interpretace, jen za sebe říkám, že tahle je jediná, která mi dává smysl. Tuším, že kdyby byl Abraham blázen, neocitla by se tahle historka ve věroučných knihách. Abraham toho-jak jistě víte-prožil s Bohem daleko víc, než jedno skoroobětování. K tomu je třeba přičíst, že v časech starozákonního židovství museli lidi jako on na svoje okolí působit skutečně jako cvoci. Tak ale v dějinách působila strašná spousta lidí, o kterých se později ukázalo, že měli pravdu.
Že se dotyčný příběh dostal do knihy Genesis tak, jak se tam dostal? S myšlenkou, že se Abrahám zbláznil, to v rozporu není: v té době neexistovala moderní psychiatrie, takže autoři knihy Genesis popsali celý příběh tak, jak ho tehdy chápali oni. Podobně tehdy neexistovalo moderní trestní právo, díky čemuž Abrahám neskončil v base nejen za pokus vraždy (pokud by se duševní choroba neprokázala), ale ani za to, že neplatil alimenty na Izmaela (aspoň jsem nepostřehl opak).
Nu a pokud mi více kněží podá více vysvětlení, také se, když na to přijde, mohou mýlit všichni – každý třeba v něčem jiném. Koneckonců to, že je někdo knězem, také neznamená nic jiného, než že má jakýsi „glejt“ (oprávnění vykonávat nějaké obřady), pro který se musel něco naučit a složit nějaké zkoušky.
Myslím, že v té době neexistovaly ani alimenty 😀 Kněží se mýlit pochopitelně mohou, jako kdokoliv jiný. Ale ve věroučných věcech by se příliš lišit neměli. Vycházím z předpokladu, že na katolických teologických fakultách jsou biblické texty interpretovány přibližně stejně.
Kněžství ovšem znamená mnohem víc, než jste vyjmenoval.
Tak tak, alimenty tehdy opravdu neexistovaly – a neexistovala spousta dalších věcí, které existují dnes (a naopak). Některá biblická poselství tedy musí být nutně zastaralá.
A není při čtení Bible (či jakéhokoli jiného spisu – třeba Džibránova Proroka nebo klidně i Jirotkova Saturnina) lepší pokusit se nejprve o svou vlastní interpretaci – a teprve poté si ji porovnat s interpretacemi jiných lidí? A byl-li jsem vychován v prostředí, kde nějaká interpretace „byla zažitá“, neměl bych se pokusit se od ní oprostit, zkusit zkoumat původní text vlastní hlavou – a zase si vytvořit interpretaci svou, ať už podobnou té, v níž jsem byl vychován, nebo třeba výrazně odlišnou?
Komu zuby aspoň trochu slouží, ten nemá důvodu jíst jídlo, které za něj předžvýkal někdo jiný.
Díky za komentář. Myslím, že na tom něco je – důležité je umět vyhodnotit to, co se nám zdá být Božím hlasem. Proto nám byly dány rozum a svědomí, ne?
Teologie se bez znalosti naratologie (dramaturgie, žánry) neobejde. Teologem je dneska každý druhý ateista, takže tento obor sám o sobě nic neznamená. Kněz by měl být odborníkem na danou problematiku vlastní církve. Nesetkal jsem se s tím, že by se na KTF, ETF vyučovalo porozumění vyprávění, porozumění mýtu. V Abrahamově příběhu je Bůh vždy vzastoupení (Abrahámův syn, beran, anděl). To není interpretace to je fakt. Vůbec není nutné považovat Abraháma za blázna, jen proto, že naslouchá hlasům. Bláznem-fanatikem se stává až když tento hlas interpretuje a ještě mnohem dál, že se vyprávěním toho hlasu řídí.
Stejně nesmyslně vyznívá i pointa v tom: „Absolutní poslušnost ovšem vyžaduje-a tohle byla její zkouška“. Jenomže Abrahám je jenom člověk a tedy je možné, že zítra žádný hlas neposlechne…, tedy mělo by to být možné, pokud platí dogma o svobodné vůli…takže tahle pointa je vyřízená. Bůh tímhle nic pro sebe nezískal, tahle zkouška nic neřeší. A proč? Nu proto, že Bůh zde není hlavním protagonistou, tedy nic v příběhu nezískává ani netratí. Hlavním postavou je Abrahám, ten může získat všechno, nebo i všechno ztratit.
Znovu ač neradi musíme dát zapravdu trierově mluvící lišce: chaos vládne
Já bych to spíš otočil: Každý druhý teolog je dnes ateistou. Co taky jiného v době, kdy se na katolické fakultě vyučuje Hegel a Heidegger, vbrzku patrně i Marx, zatímco Tomáš Akvinský jako by neexistoval?
Jistěže je Bůh většinou v zastoupení. Hospodin se osobně nezjevuje příliš často, všiml jste si? Snad na Sinaii, Mojžíšovi..ale ani to nejspíš ne. Bůh je přece Duch, nemá fyzickou podobu.
V naslouchání Božímu hlasu není nic bláznivého. Jana z Arcu nebyla blázen, stejně jako Kateřina Siennská a zástupy dalších. Neinterpretovali, řídili se a vysloužili si věčný laurus. Dětinná důvěra, říká Vám to něco?
Pointa vyřízená není, to jste to vzal hodně zkratkou. Kouzlo svobodné vůle, resp. jejího konečného naplnění, spočívá v tom, že ji odevzdáte zpátky Tomu, kdo Vám ji dal. Aneb „Děj se vůle Tvá“ nebo „Ale ne jak já chci, ale jak Ty chceš“. Bůh získal. Abrahama a Izáka. A skrze ně další generaci Židů. A skrze ty zas další včetně nežidů až po tento okamžik. Dokonalý plán, hodný Nejvyššího.
A ano, hlavní postavou je Abraham.
Miloš Hlávka napsal:
2011-04-07 v 5.47
Ad „Bůh by samozřejmě nikoho k vraždě nenaváděl, tím méně vlastního syna. Absolutní poslušnost ovšem vyžaduje-a tohle byla její zkouška.“:
Není to v rozporu. Naopak-dává to smysl: Výzva k oběti jako zkouška věrnosti-přijetí Božího přání jako důkaz věrnosti-zabránění oběti, protože důkaz věrnosti byl vykonán. O třetí možnosti nevím, žádná myslitelná mi do toho nezapadá.
Atributy božství jsou jistě lidskou definicí, ovšem formulovanou na základě toho, co Bůh našim otcům sám o Sobě zjevil. Souhlasím s Vámi, že jde o definice nedokonalé, protože už pojmy jako „všudypřítomný, všemocný, vševidoucí“ jsou lidským rozumem neuchopitelné. Není v lidských možnostech představit si bytost, která je v každém okamžiku na všech místech, vnímá každou myšlenku každého ze sedmi miliard lidí etc. Proto je to taky otázka víry a ne tzv. exaktní vědy. Paradoxní na tom je, že závěry exaktní vědy jsou zhusta mnohem méně uvěřitelné, než východiska teologická.
Ad Štampach: Prosímvás, to, že někdo učí na VŠ, není důkazem naprosto ničeho. To dneska dělá kdejaký imbecil a podle toho taky VŠ vzdělávání vypadá. Katolická fakulta je toho brutálním důkazem. Volba kantorů je spíš volbou ideologickou, než didaktickou. Když může být Halík Monsignorem, může být i Štampach profesorem. Nebo Havel presidentem.
Problém je v tom, že v daném příběhu Bůh žádá (byť „jen“ jako „důkaz věrnosti“) po Abrahámovi něco, co už není v jeho kompetenci – Izákův život v tom okamžiku už patřil Izákovi a nikoli Abrahámovi. Ostatně dokud Abrahám obětování Izáka zcela nedokončil, důkaz to nebyl, protože stále ještě mohl „couvnout“ z vlastní vůle (a možná tomu tak skutečně bylo, když se mu – naštěstí ještě včas – v hlavě rozsítilo).
K panu Tomáši Halíkovi: myslím, že se svého katolictví drží tak, že jeho titul Monsignora ničím divným není. A pokud jde o Ivana O. Štampacha: kdysi, před nějakými patnácti lety, jsembyl na jeho přednášce (na téma „Sekty“) a z vlastní zkušenosti vím, že o jejím předmětu opravdu cosi věděl (takže asi jediným „hodnotícím“ označením byl asi jen název té přednášky, jinak byl páter Štampach objektivní). A protože jsou dostupné i jeho (stejně jako Halíkovy) knihy, lze si určitý obrázek udělat i z nich.
Ale je to v Boží kompetenci. Ta je absolutní, nevztahují se na ni lidská měřítka. Izákův život patřil výhradně Bohu, stejně jako Váš nebo můj. Důkaz to ovšem byl. Kdyby Abraham oběť dokončil, byl by prostě synovrahem. A jsem si dost jistý, že nic takového Bůh v úmyslu neměl.
K Halíkovi: Naprosto upřimně si myslím, že ten člověk katolíkem vůbec není. Vynechám pro tento účel pochybnosti o jeho svěcení i jeho image čerta z Drdovy pohádky, úplně stačí jeho groteskní obsese obrátit jakoukoliv katolickou tématiku k úžasně ekumenickému srovnávání s buddhismem, hinduismem, pohanstvím etc. Zdá se, že se ten pán mnohem lépe orientuje v kdejaké pekelné ideologii, než ve víře, jejíž uniformu nosí. Osobně se domnívám, že je satanista. Byl-li platně vysvěcen, tím hůř pro všechny zúčastněné. Pro Štampacha platí něco podobného. Abyste mi dobře rozuměl: Jsem dalek toho tvrdit, že jsou ti pánové blbci. To nejsou ani náhodou. Stejně jako nejsou ani náhodou katolíci.
Proto nemám potřebu číst jejich knihy. Knihy jsou výsledkem dlouhého přemýšlení, fabulací, v jejich případě budování image přívětivého, moudrého učitele. Mnohem autentičtější a směrodatnější je poslechnout si je naživo. Ne jako přednášející na téma, které si sami dopředu vybrali. Jako autentické osoby v přímém hovoru na nepředpřipravené téma. To je pak masakr.
Dobře, Izákův život patřil Bohu, souhlas – jako i my máme i ty své pouze půjčené a dříve či později je budeme muset vrátit. Ale pak tedy Bůh měl o tuto oběť požádat přímo Izáka, nikoli Abraháma.
Proti ekumenickému srovnávání různých témat v různých náboženstvích nic nemám – naopak to může být zajímavé (takovému zkoumání se říká srovnávací religionistika). Je dobré vědět jak to, v čem se lišíme, tak to, co máme společné. Pravda, Halíkovo Prolínání světů (či jak se to jmenuje) jsem nečetl. Nicméně četl jsem jinou podobnou knihu od jiného katolického teologa, konkrétně Hanse Künga. (Küng, Hans: Po stopách světových náboženství, vydalo CDK, ISBN 80-7325-059-4; ale asi už to stěží seženete, například Kosmas už to má vyprodáno)
Pokud jde o rozhovor na nepředpřipravené téma: jde o to mít k němu příležitost. V době, kdy dotyčný má čas – což opravdu nemusí být často. (Pokud by ten čas neměl, zas až tak moc bych se nedivil, pokud by byl drobátko nevrlý.)
Jak jste v případě pátera Halíka přišel na toho satanistu, nevím.
Netroufám si posuzovat úradky Boží. Jsem si prostě jistý, že když požádal Abrahama, měl pro to skvělý důvod. Možná Vám to přijde jako odpověď poněkud bez invence, ale já prostě věřím a nepochybuji. Přijde mi poněkud rouhavé spekulovat nad tím, co Stvořitel měl nebo neměl. To zas není v naší kompetenci.
Ekumena se za poslední cca čtyři desetiletí zvrhla v nadávku a neshledávám na ní nic zajímavého vyjma případů, kdy mě nějaký další zhovadilý nápad nějakého profesionálního ekumenisty rozžhaví vzteky do běla.
Ze srovnávací religionistiky beru vážně jedinou knihu-Bhagavadgítu s (tuším) Holečkovými poznámkami, vydanou (taky jen tuším) 1939. Jinak tento obor považuji za maření času, srovnatelné se zoufalými pokusy dokázat evoluční vznik světa.
O jakémsi Küngovi jsem nedávno cosi četl, a pokud mě paměť neklame, nebylo to zrovna v lichotivých souvislostech. Ale to nechápejte jako bernou minci, je to jen nejasný pocit, může jít i o shodu jmen.
Když člověk nemá čas, rozhovory odmítá. Pokud tedy nechce být vidět i za tu cenu, že se prostě ukáže na veřejnosti, i kdyby tam měl blábolit cokoliv.
U Halíka mám ten pocit ze všech rozhovorů, které jsem kdy viděl a četl. S gustem na jakoukoliv otázku uvádí všechny myslitelné náhledy-s výjimkou těch katolických. To je u katolického kněze poněkud-jemně řečeno-nezvyklé. Stejně jako skutečnost, že se vážně zabýval myšlenkou na prezidentskou kandidaturu.
Nemůžu dokázat, že je satanista. Třeba ani není, ale je určitě pohan, což ve výsledku (a v kombinaci s jeho kněžským převlekem) vychází skoro nastejno.
Dobře, samozřejmě můžete věřit bez jakýchkoli pochybností. Víte ale, kolik zla přinesla právě taková víra? Nekorigovaná ani rozumem ani svědomím?
Nemohu potvrdit ani vyvrátit Vaše tvrzení, že páter Halík uvádí při odpovědi na jakoukoli otázku všechny myslitelné náhledy s výjimkou těch katolických – třeba bychom po podrobnějším zkoumání zjistili, že ty katolické náhledy jsou tam obsaženy také (a naopak jsou zcela ignorovány postoje „filmové církve“ Jedi – inu, když některá náboženství mají svou posvátnou knihu, proč by jiná nemohla mít posvátný film, že? 😀 ).
Nicméně Halíkovo pohanství (osobně znám jen jednu jedinou osobu, která se k pohanství opravdu hlásí) bych rovněž považoval za zpochybnitelné, přinejmenším rovněž nevím, jak jste na to přišel: sošku Svantovíta či třeba Poseidona (když už slouží mše na místě stojícím blízko řeky) si do kostela na oltář, pokud vím, také neumístil.
Nu a Hans Küng je ten pán, o němž si můžete přečíst třeba zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hans_K%C3%BCng . Názor na něj (a na jeho názory) můžete mít, jaký chcete, ten může být na rozdíl od mého značně nelichotivý, ale to není nic divného, protože, jak řekl už doktor Vlach v Jirotkově Saturninovi, názory jsou koneckonců od toho, aby se lišily.
Víra, i ta bez pochybností, je vždy korigována svědomím a rozumem, jinak to není skutečná víra. Taková víra nikdy nic zlého nepřinesla. To, že se vírou zaštiťovala řada psychopatů-a to i v řadách kléru-bez výše zmíněných korektivních schopností, to vypovídá o nich samých, ale vůbec nic o víře.
Moje tvrzení o Halíkovi vychází ze zkušeností, byť neosobních. Prostě z jeho mediálních prezentací, počítaje v to i jeho web.
Pohanství jistě nestaví přímo na odiv či na oltář, bylo by to v rozporu s jeho maskou hodného a ne zas tak moc ortodoxního katolického strejdy. Jakou paseku to nadělá zejména v duších mladých, hledajících lidí, kteří v něm vidí zástupce té vlídnější, ne moc přísné tváře Církve, která je pro jejich pečlivě liberalizované vnímání světa jakž tak přijatelná, to nechci ani domýšlet. Tobogan do pekla jak vyšitý.
Na ten odkaz se podívám v příštích dnech, je moc pozdě na vstřebávání nových informací.
Nemusím s páterem Halíkem ve všem souhlasit (a asi by se našlo dost věcí, kde se názorově lišíme), ale za pohana ho nepovažuji (ani pátera Štampacha, byť má na svém blogu stejně jako já odkaz mj. na Rodnou víru). A i kdyby tím pohanem byl, třeba i zcela oficiálně, pro mě by to znamenalo jen příslušnost k jiné náboženské „škatulce“, nic víc nic míň (jen by místo sloužení mší v Klementinu jezdil slavit s Rodnou vírou či s nějakými druidy apod. příslušné pohanské svátky). Znám se s lidmi různých vyznání i bez vyznání a z vlastní zkušenosti vím, že pro kvalitu osobnosti je tato škatulka do značné míry nepodstatná, má význam převážně pouze pro sebeidentifikaci dotyčné osoby. Například jak Steven Demetre Georgiou alias Cat Stevens alias Yusuf Islam, tak Usáma bin Ládin se oba považují za muslimy, a přesto je hodnotím naprosto odlišně.
„Tobogan do pekla“ každopádně považuji za „poněkud“ přehnaný výraz. Nevšiml jsem si, že by Tomáš Halík „liberálně“ prohlašoval za přípustné například vraždy, rasovou, národnostní, náboženskou či podobně založenou nesnášenlivost, znásilňování, mučení, omezování osobní svobody apod.
Nevím, co je Rodná víra a snad to ani vědět nechci. V tomhle jsem velmi černobílý. Pro mě existuje víra pravá, katolická-a bludy. Bludům čas a energii věnovat nehodlám. Halíka se Štampachem bych už nechal na pokoji, v každám případě dostanou to, co si zaslouží, stejně jako my všichni. Já je nesoudím, jen konstatuji, jak se mi jeví.
Jen k poslednímu odstavci-Halík nic takového přirozeně nehlásá. Jednak nemůže, jednak asi ani nechce. Je to přece liberál. Byl by to v přímé volbě skvělý prezidentský kandidát Zelených.
Samozřejmě máte právo nevědět, co je to Rodná víra, Mezinárodní pohanská federace apod., lidský mozek přirozeně neobsáhne všechno a každý má svůj okruh věcí, o které se zajímá a o které nikoli. Avšak označíte-li při tomto nezajímání se pátera Halíka za pohana, pak chápejte, že je to označení poněkud nekvalifikované. Asi jako kdybych já ho označil za Rytíře Jedi, kterážto „filmová“ víra prozatím taky šla mimo mě.
A k tomu černovílému vidění: víte, já to znám jak z prostředí katolického, tak z hodin „marxismu-leninismu“ ještě za minulého režimu. Ta podobnost té černobílosti – „naše pravá víra versus bludy“ – je až zarážející. Kde jen se to ti „bolševici“ (úmyslně dávám do uvozovek, vědom si nepřesnosti i tohoto jinak vcelku vžitého označení) naučili…
Dobře, pokud si pohanství spojujete s něčím organizovaným, pak asi s Halíkem pravdu nemám. Ale pokud se na to podíváte z hlediska katolicity, nutně se Halík jeví jako ne-katolík, jiným slovem pohan, což je pojem používaný jak pro bezvěrce, tak pro jinověrce.
Taky už nejsem nejmladší a bolševiky si pamatuju víc než dobře, jen těch marx-leninských seminářů jsem byl ušetřen, nebo si aspoň na nic podobného nevzpomínám.
Kde se černobílost soudruzi naučili, nevím. Není vyloučeno, že ji okoukali od nás. Rozdíl je ovšem v tom, všemi silami obhajovat zhovadilou a plně nefunkční ideologii, nebo dokonalou, zjevenou a plně funkční Pravdu.
Ne, pohanství nespojuji nutně s něčím organizovaným – mohou existovat i „neorganizovaní“ lidé, kteří se hlásí k pohanství, tj. k původním předkřesťanským polyteistickým náboženstvím Evropy (případně dalších přírodních národů). U pátera Halíka polyteismus nepředpokládám, neznám toho žádné symptomy. Vidím ho jako nábožensky tolerantního katolíka (nic naplat, do struktur Římskokatolické církve je zapojen, její obřady koná a snahu konvertovat k jinému vyznání nejeví), který něco ví i o jiných náboženstvích.
V existenci nějaké „dokonalé, zjevené a plně funkční Pravdy“ nevěřím. Přinejmenším proto, že Dokonalé nelze vyjádřit jazykem lidí nedokonalých (a to ještě s přihlédnutím k době, kdy ke zjevení došlo).
Koneckonců za pravdu mi v tomto dává i ono biblické „Po ovocích poznáte je…“
– mezi šibenicemi s Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou či Rudolfem Slánským a hranicemi s Janem Husem, Jeronýmem Pražským, Giordanem Brunem či Michaelem Servetem (ta ale byla výsledkem dojemné „ekumenické spolupráce“ mezi katolickou inkvizicí a Janem Kalvínem) je pouze „technický“ – v použitých způsobech popravy.
Připouštím, že touha po spáse co nejvíce duší, je chvályhodná. Ale touha po společnosti bez křiklavých společnenských nerovností také. Jenže účel nesvětí prostředky, ale spíš naopak použité prostředky krutě znesvěcují i ten nejsvětější účel.
Ano dnes musí být každý druhý teolog ateistou. Abychom vůbec mohli zachránit racionální základ víry v Boha, musíme skoro ve všem dát zapravdu ateistům. Chaos vládne…míchat dramaturgii s teologií je bez významu. Já neposuzuji příčetnost Jany z Arcu či Kateřiny Siennské, dokonce neposuzuji ani příčetnost Abraháma. Pouze luštím poselství příběhu.
Proč vlastně Abraháma v jeho činu zastaví jiný hlas? Anděl přece (podle Vás) není to samé co Bůh. Já však říkám, že anděl tu z dramaturgického hlediska Boha zastupuje. Tedy, že Bůh tu má podobu anděla. Vůbec neřeším vaše teologické závěry, ty se netýkají příběhu, ale vaší ideologie.
Skutečně opomineme to, že nejste odborník na duchy a tudíž ani nemůžete vypovídat formou pseudoteologických vět o tom jak a jak často se takový duch zjevuje.
Příteli, obávám se, že se myšlenkami poněkud míjíme. Zkusím to po lopatě:
Váš první odstavec je dokonalý blábol. Věřím, že když si ho po sobě ještě jednou přečtete, dojdete ke stejnému závěru. Třeba se přitom někde na půli cesty potkáte s logikou. Bez urážky, nemyslím to zle.
Anděl jistě není to samé co Bůh. Anděl je posel Boží. Tzn. nevyskytuje se o své vůli, kde ho zrovna napadne. Vyskytuje se tam, kam byl Bohem poslán. Je to obsaženo už ve slově angel/angelo+všechny další myslitelné jazykové varianty. Vždycky to znamená „Posel“. To neznamená, že by andělé neměli vlastní vůli. Mají. Ale jejich vůle je být hlasem Božím (kromě těch, co založili peklo, pochopitelně).
Anděl tedy v příběhu Boha zastupuje, je-řekněme zjednodušeně-tlumočníkem Boží vůle. Když vezmeme v potaz jasnou neochotu Boha Otce zjevovat se an sich, jiná možnost v podstatě nezbývá.
Poslednímu odstavci příliš nerozumím, snad jsem z něj jen pochytil dojem, že si nehorázně pletete pojmy „Duch“ a „duch“.
Budu se opakovat. Před Bohem jako stvořítelem všeho by měl člověk mít respekt a pokoru. Nikoli však před tím vaším křečovitým monstrem. Budu se opakovat, ale to co nabízí vonrammstein je ontologický guláš. Vůbec nechápu jak anděl zakládá peklo. Nemluvě o příšerném ontologickém vyprávění na téma svobodná vůle.
„nevyskytuje se o své vůli“
„že by andělé neměli vlastní vůli“
Obávám se, že Vám přestávám rozumět. S respektem a pokorou nemám sebemenší problém. Dál už jo. Co je křečovitě monstrózního na tom, když Bůh vyžaduje splnění svojí vůle? Co je nepochopitelného na tom, že Satan svým pádem vytvořil peklo? Co je ontologicky nesmyslného na tvrzení, že andělé mají svobodnou vůli, ale naplněním jejich svobodné vůle je vykonávat Boží vůli?
Bůh je bytost.
Anděl je bytost.
To je ontologický guláš. Pokud samozřejmě dokážete vymezit kvalitativní a kvantitativní rozdíly.
Satan vytvořil Peklo.
Ale jak? Vždyt podle jiných katolických nauk zlo samo nic vytvořit nemůže. V biologickém diskurzu by bylo asi přesné slovo parazituje na Božím stvoření. Tím se dostáváme k další porci vašeho ontologického guláše.
Vy musíte doložit znovu kvalitativní a kvantitativní rozdíly. Co se týká svobodné vůle, tak to je hutný přídavek ontologického guláše. Nikdo nemá důvod popírat existenci přirozeného a nad – přirozeného světa, ale u obou musí platit pravidla. Už jen proto, že je stvořil Bůh. Popište ty pravidla, vypracujte ontologii svobodné vůle, andělů atd…
Ach jo. Asi máte nějaký problém s gulášem, ale s tím Vám nepomůžu.
Tak k věci: Bůh je bytost. Nebo ne? Anděl je bytost. Nebo ne? Vysvětlete, v čem je ten guláš.
Moje formulace se stvořením pekla nebyla nejšťastnější, uznávám. Bůh-jakožto Vševědoucí-věděl předem o Luciferově odpadu a o tom, co bude následovat. Takže by se dalo neobratně říct, že existence pekla byla jaksi „předpřipravena“ a reálně vzniklo až po pádu. Přičemž se navíc nejedná o vznik fyzický, nejde o fyzikální prostor, takže ta moje původní teze nemusí být až tak úplně pitomá. Zjednodušeně-peklo existovalo jako archetyp od počátku, fakticky se otevřelo současně s pádem. Si myslím. Nejsem teolog, takže moje formulace mohou být neohrabané a jistě je to někde vysvětleno líp.
Ontologii svobodné vůle už vypracovali jiní a skvěle, nebudu se jim do toho montovat, nemám k tomu kvalifikaci, kompetence ani schopnosti. Opět odkazuji na Tomáše, Augustina…
Augustýn Aquinský Aristoteles, u těchto autorů je prvořadá revize. To co popisujete, už není otázkou víry, ale znalostí. Přirozený svět má pravidla, tudíž je musí mít i nad-přirozený svět. Pokud ne, tak má pravdu trierova mluvící liška.
Ano, ale to už se opakujete. Netvrdím, že oba světy nemají pravidla. Jen do těch nadpřirozených poněkud hůř vidíme.
Líbí se mi jak manipulujete s okolím. Cílem rozboru příběhu nebylo Abraháma označit za blázna. S tím jste chytře přišel sám. Na krátkém prostoru citujete jména:Hegel a Heidegger, Marx, Tomáš Akvinský a k tomu na vrch: Jana z Arcu a Kateřina Siennská. Dále sem si oblíbil váš způsob kladení sugestivních otázek. Nevím, proč se mě ptáte na to co mi říká dětinná důvěra. Správně tedy chápu, že Abrahám dětinně důvěřoval (ale komu?) když se Bůh podle vás osobně nezjevil. No důvěřoval hlasu. Důvěra je založena na interpretaci. Nelze někomu důvěřovat, bez toho, aby ten kdo někomu důvěřuje se nesnažil o interpretaci jeho úmyslů (myslí to se mnou dobře, chce po mně dobro). Abrahám musel interpretovat komu přisoudí autorizaci hlasu, protože stejně tak by jej mohl pokoušet hlas ďábla. Nikdo tady přece nechce z Abraháma udělat fatalistu. Přece právě svobodná vůle, jestli jí ještě dáme šanci na existenci, musí být založena na svobodné vůli na interpretaci.
Ale nemanipuluju. Jen říkám, co si myslím. Kladu otázky a odpovídám na otázky. To se tak v disputacích dělá.
Ano, cituji jména, ale jelikož to jen konstatujete a neuvádíte do žádných souvislostí, nedá se na to odpovědět. Na dětinnou důvěru jsem se Vás pochopitelně ptal v souvislosti s Abrahamem a ujišťuju Vás, že sugestivní otázky vypadají úplně jinak. Abraham důvěřoval andělovi=Božímu poslu=Bohu. Zprostředkovaně, já už nevím, jak to formulovat srozumitelněji. Předpokládám, že člověk, který měl s Bohem už předtím cosi do činění (a i kdyby neměl, existují měřítka, jak rozlišit pravé Boží zjevení od nepravého, zas ty atributy), dokázal bezpečně rozeznat pravost poselství. Následné události mu koneckonců daly za pravdu, takže kdyby se mýlil, věděli bychom to na vlastní kůži. Kontinuální vývoj židovsta a následně i křesťanstva by se v případě Abrahamova fatálního omylu nebo bláznovství ubíral jiným směrem.
Analyzoval jsem vyprávění. Mě nezajímá, co dělal Abrahám dříve, kolik do té doby potkal andělů. Nepíšu strukturovaný životopis Abraháma. Ten mě nezajímá. Rozebírám a kalkuluji s příběhem. Vaše dělení andělů a způsobu pojímání svobodné vůle je mi k ničemu. Mě zajímá vyprávění.
No tak to máte docela problém, protože pokud posuzujete jednu konkrétní kapitolu něčího života, bez ohledu na to, co bylo předtím a co po tom, aniž byste bral v potaz příčiny, které k té kapitole vedly a následky, které z ní vzešly, nikdy se nemůžete dobrat relevantního náhledu.
Jestliže víte, že Kain zabil Abela, je to taky takové krátké vyprávění. Ale asi by Vás mělo zajímat, proč to Kain udělal, co proti bratrovi měl a co se mu za to stalo.
Lidské příběhy a životy se odvíjejí kontinuálně, nejsou to jednotlivé oddělené kapitoly bez návaznosti. Jedna zkušenost podmiňuje vnímání té další.
S Abrahamem tomu není jinak. Nemůžete se vážně ptát, proč byl přesvědčen, že poselství je pravé, když budete ignorovat jeho předchozí zkušenosti a zážitky. Bez znalosti souvislostí to vypadá jako divná, poměrně brutální pohádka. V kontextu jeho života to zapadne jak šutr do mozaiky.
Problém to je, protože at se budete snažit sebe víc vždy se budete odkazovat k nějakému příběhu či popisu. Porozumět světu znamena porozumět vyprávění.
Ano zajímá mě proč to Kain udělal. Jenomže nejdříve musím poznat kdo je hlavní postavou příběhu a kdo třeba postavou symbolickou.
Nikdy mi nešlo o to primárně Abraháma považovat za blázna, to jste učinil vy sám. Nikdy jsem tento příběh nediskreditoval tím, že bych jej přirovnával k pohádce. To je znovu práce vašeho nevědomí. Refletujete pouze své vlastní pochybnosti.
Vůbec ne. Nevím, jestli moje slova opravdu nechápete nebo pochopit programově nehodláte, ale výsledek je stejný. Prostě nepochopení.
Článek Miloše Hlávky otištěný v letošním březnovém Novoknínském zpravodaji (a publikovaný též na https://miloshlavka.wordpress.com/2011/04/03/kterak-abraham-neobetoval-izaka/) se zabývá nejen tím, že Abraham nakonec neobětoval svého syna Izáka, ale dotýká se i dalších témat (usmrcení dcery Jefteho, hodnoty a interpretace biblických textů, homosexualita, svědomí). Je v řadě ohledů chybný a zavádějící, což se snažím v dalším stručně ukázat. Autor se svou interpretací dostává do rozporu s křesťanstvím.
Abrahám je praotcem židovského národa a v duchovním smyslu i křesťanů (viz Gen 18,18: „budou v něm požehnány všechny pronárody země“). Příběhy Abrama, kterému pak Bůh dává nové jméno Abraham, jsou vylíčeny v kapitolách 11 až 25. I když biblické příběhy nemůžeme poměřovat současnými standardy historie, jde o to, že jsou historické, nejsou to jen legendy jakou je možná příběh o praotci Čechovi. Význam Abrahama není toliko národní, ale předně náboženský. Bůh se v hořícím keři prohlašuje Mojžíši jako „Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův“ (Ex 3,15). Na Boží přísliby dané Abrahámovi se Starý zákon odvolává na řadě míst.
Nelze říci, že by Abraham nemiloval svého syna Izmaela, ale synem Bohem vyvoleným je Izák (Gen 21,11-12). Jakkoli obvykle nejstarší syn měl v tehdejší kultuře přednost, přece i v dalších příbězích Starý zákon ukazuje, že Boží vyvolení bylo v jiném (Abel a ne prvorozený Kain, Jákob a ne prvorozený Ezau). Autor považuje za lidskou malost rozlišovat potomky na legitimní a nelegitimní. Ale lidé jsou si rovni v tom smyslu, že nikdo není více člověkem než někdo jiný. Ale jinak je mezi nimi nestejnost: různé vybavení inteligencí, nadáním, rodinným prostředím, majetkem. A navíc, Boží vyvolení není nějaké právo, je to dar a zároveň závazek.
Abraham je chválen již v Gen 22,12 za svou poslušnost, že byl ochoten poslechnout Boží příkaz, aby obětoval mimovaného syna. Podobně čteme i v Jak 2,21: „Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka?“ List Židům pak chválí Abraham za jeho víru, že věřil Bohu, že z Izáka bude pocházet jeho potomstvo a přece byl ochoten obětovat tohoto svého chlapce (Žid 11,17-19). Sv. Tomáš Aq. vysvětluje, že Bůh má vládu nad životem a smrtí; na jeho rozkaz totiž umírají i hříšníci, i spravedliví, a že nehřeší ten, kdo na jeho rozkaz někoho zabije (Theologická. Summa II-II q. 64 a. 6 ad 1). Vychází z toho, že Bůh je Stvořitelem každého života a jeho Pánem. V tomto duchu je třeba rozumět i zabíjení modloslužebníků a jiných provinilců, o kterém čteme in jinde ve Starém zákoně (např. Josue nikoho nenechal vyváznout, vše, co dýchalo, vyhubil jako klaté, jak přikázal Hospodin – Jos 10,40 a podobně jinde v knize Josue; Eliáš pobíjí Baalovy proroky v 1 Král 18,20-24; kdo by sváděl k odpadu od Hospodina, i kdyby to byl člověk někomu nejbližší, musí být bez soucitu zabit – viz Deut 13).
Škoda, že autor nezmiňuje Ježíše, Syna Božího, jehož předobrazem je Izák. Ten v poslušnosti sám sebe vydal za oběť a skutečně umřel. Místo toho zmiňuje dceru Jefteho (viz Soudc 11), kterou otec obětoval. Rozdíl je však v tom, že tu nešlo o Boží příkaz, ale o rozhodnutí Jefteho, ne nepodobné přinášení lidských obětí falešným bohům, které Starý zákon zakazuje (Lev 20,2, Iz 57,5). Zdá se, že Jefte tak učinil, následuje tak praktiky okolních národů. Ostatně sám Hospodin, jak plyne z Gen 22, zastavil Abrahama dříve než by svého syna obětoval a místo něho připravil k oběti berana. A tomu lze rozumět i tak, že si nepřeje přinášení lidských obětí.
Hlavním autorem bible, Starého i Nového zákona, je Bůh; svatopisec je jeho nástrojem, ale ne nástrojem bezvládným jako je tužka v ruce píšícího člověka. Takže se v biblických textech projevuje individualita jeho jednotlivých lidských autorů a rovněž je nutno říci, že Bůh se ve svém vyjadřování přizpůsobuje lidem. Je jistě knihou trvalou (viz ono Ježíšovo „Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona“ v Luk 16,17; podobně Mat 24,35) a překonáno je jen to, v čemž Nová smlouva nahradila Starou smlouvu. Bibli je třeba vykládat podle tradice církve a v souladu s učením katolické církve. Představa, že vše, co Bůh lidstvu zjevil, se nachází v bibli, je představa protestantů. Lze ji vyvrátit jak ze samého Písma svatého, tak i z toho, že nikde v bibli se nenachází seznam knih, které do ní náleží (ten definovala církev teprve později a mezi katolíky a protestanty není v této věci jednota).
Kromě toho také katolická církev ve svém učení vychází z přirozenosti člověka, která je Božím dílem. Homosexuální chování je zlem, protože je nepřirozené (podobně je tomu umělého oplodnění). Starý zákon ji zmiňuje ohledně mužů, když žádá trest smrti za takový skutek (Lev 20,13). Autor ale nemá pravdu v tom, že Písmo neodsuzuje takové chování ohledně žen. V Řím 1,26 stojí: „Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený.“ O kondomech tam pochopitelně nečteme, neboť tou dobou se ještě nevyráběly, ale je tam příběh Onana (Gen 38,8-9), který byl Bohem potrestán za to, že si počínal tak, aby nezplodil potomka, tedy tak, jak činí uživatelé kondomů.
Poslušnost je ctností, pokud je dobrovolně prokazována oprávněné autoritě (rodiče, stát, církevní představení, Bůh) a netýká se něčeho špatného. Špatný příkaz jsme povinni neposlechnout. V bibli máme jako příklad špatné poslušnosti dceru Herodiady (Mat 14,8), která poslušná své matky žádá hlavu Jana Křtitele. Takový možný rozpor nemůže však nastat ohledně Božího příkazu, neboť Bůh nemůže chtít nic zlého.
Autor klade na první místo toho, čím je třeba se řídit, svědomí člověka. Jistě, že svědomí je pro člověka nejbližší normou. Ale svědomí může být mylné a proto nemůže být normou nejvyšší. To plyne i z toho, že různí lidé považují za správné sobě odporující si věci. Kdyby bylo nejvyšší normou, pak by vlastně každý mohl (a vzájemně protichůdně) si určovat, co je dobré a co zlé, a dospěli bychom k anarchii. Neexistovala by objektivně správná morálka. Svědomí samo o sobě tedy nedostačuje a musí k němu přistoupit zdravý lidský rozum a v řadě případů též Boží příkazy, ať už je nacházíme přímo v Písmu svatém nebo ve spolehlivém učení katolické církve.
Především děkuji za komentář. Pokud článek někoho vyprovokoval k zamyšlení a zaujetí stanoviska, lhostejno, zda podobného mému nebo třeba diametrálně odlišného, potom splnil svůj cíl – aspoň trošku rozhýbat mozkové závity.
To, že se v článku dostávám do rozporu s křesťanstvím, bych netvrdil. S některými jeho odnožemi jistě ano, ale s křesťanstvím jako takovým nikoli. Jde totiž o velmi široký pojem zahrnující všechno od evangelikálních fundamentalistů přes katolíky, členy Obce křesťanů až řekněme po kvakery. A myslím, že například posledně jmenovaní by mou interpretaci tak jednoznačně nehodnotili. Ostatně nikde v článku jsem své názory za křesťanské neoznačil; jde o postoje moje a to, zda je někdo zaškatulkuje do toho či onoho náboženství a případně tomuto zaškatulkování dá nějaký hodnotící význam, je důležité především pro něj, pokud on to tak cítí.
Zda je Abrahám opravdu reálnou či jen mýtickou postavou, nemohu posoudit, domnívám se, že jeho existenci (stejně jako většinu dalších dějů v knize Genesis) nelze doložit z nezávislých zdrojů, a tudíž možná opravdu jde o hebrejskou obdobu praotce Čecha. To, že od této postavy odvozují svůj původ hned čtyři významná světová náboženství (židovství, křesťanství, islám a bahá’í), na věci nic nemění.
Nu a pokud bych příběhům v Genesis přece jen přisoudil určitou dávku pravdivosti, pak o otci, který „miluje“ svého syna tak, že ho i s jeho matkou vyhodí s minimálními životními prostředky z domácnosti, je neodolatelným vzorem především pro chronické neplatiče alimentů (nač platit na dítě, když se o to nakonec přece postará Bůh, že?). Jákob, který uloupil Ezauovi otcovské požehnání, je pro změnu inspirací pro všechny podvodníky v jejich naději, že jim jejich podfuky projdou nejen ve zkorumpované české společnosti, ale i u Boha.
Rovněž nemám důvod cokoli měnit na názoru, že požadavek zavraždit vlastního syna (byť na poslední chvíli odvolaný) nemůže pocházet od laskavého a milujícího Boha, nýbrž leda tak od jakéhosi podivně a krutě náladového kosmického tyrana, v jakého se mi opravdu věřit nechce. Srovnání s Ježíšem zde podle mě pokulhává – Ježíš po těžkém rozhodování v Getsemanské zahradě položil život svůj vlastní, zatímco Abrahám se chystal zavraždit někoho jiného. Mohu připustit, že zde mohlo skutečně jít o zkoušku nelpění (pojem známý například z buddhismu, používal ho ale i známý jezuita Aqnthony de Mello), pak ale poměrně drastická podoba příběhu toto vyznění spíše zatemňuje.
A když už jste „nakousl“ knihu Jozue, jsem ochoten dějům v ní vylíčeným přiznat jako polehčující okolnost to, že podobně se v dané době a daných zeměpisných délkách a šířkách asi chovala většina národů, ale v Boha, který trestný čin genocidia (v dnešních poměrech zralý pro Mezinárodní trestní tribunál) nejen schvaluje, ale dokonce k němu dává příkaz, věřit kategoricky odmítám. A děsím se toho, že někdo s poukazem na to, že Bůh jakožto Absolutní Bytost se v čase nemění, bude chtít podobné postupy praktikovat v dnešní době. A zcela samozřejmě odmítám věřit, že by kterýkoli národ byl kdy národem vyvoleným – myslím, že ještě žije dost pamětníků dob, kdy něco podobného hlásal jeden muž z knírkem v naší blízkosti a věru málokdo na něj vzpomíná v dobrém.
Rovněž nesouhlasím s tím, že Bibli je třeba vykládat podle tradice církve – už proto, že církví, které tuto literární památku považují za svou posvátnou knihu, je spousta a ve svých výkladech se často liší, pokud ovšem výklad nenechají na svých jednotlivých členech a členkách. Nicméně jsem ochoten s Vámi souhlasit v tom, že pasáže s hlubokým duchovním poselstvím (Božím zjevením, chcete-li to nazvat takto) lze nalézt nejen v Bibli. A dodám, že je lze najít nejen v posvátných spisech různých náboženství (namátkou v Bhagavadgítě, Tripitace, Tao-te-ťingu, Koránu či třeba Bahá’u’lláhových spisech), ale třeba i v knihách Chalíla Džibrána. A kdo dobře hledá, třeba najde nějaké „vyšší“ poselství i v Jirotkově Saturninovi.
Pokud jde o homosexualitu, ta je zajisté nepřirozená pro nějakých 90 až 96 procent populace, jíž byla vrozena většinová orientace heterosexuální. A je tragédií, pokud jsou takoví lidé okolnostmi – například ve věznicích – „tlačeni“ (v důsledku nedostatku „normálních“ příležitostí) do homosexuálního chování. Pro menšinu, jejíž početnost bývá obvykle odhadována na nějaká čtyři procenta (spolehlivé statistiky ovšem neexistují – právě proto, že jde dosud o choulostivé téma), je však homosexualita přirozenou, protože je jim vrozenou. V takovém případě je naopak projevem krutosti chtít takovou orientaci násilím „léčit“, případně trestat. Právě takový přístup k sexuálním menšinám měl za následek to, že byl ve svých necelých 42 letech dohnán k sebevraždě jeden z největších hrdinů II. světové války a geniální matematik Alan Turing (http://cs.wikipedia.org/wiki/Alan_Turing), který se podstatnou měrou zasloužil o prolomení kódu německého šifrovacího stroje ENIGMA a tím výsledky války výrazně ovlivnil. Žádný citát z Bible neospravedlní, jak se s tímto géniem v 50. letech 20. století ve Velké Británii zacházelo. Podobnou obětí lidské omezenosti se již na konci 19. století stal excelentní anglický dramatik Oscar Wilde (http://cs.wikipedia.org/wiki/Oscar_Wilde – byl vězněn a poté zemřel v bídě ve svých 46 letech).
Ty, kdo budou v této souvislosti argumentovat tím, že pak bychom měli tolerovat například i pedofily, rád upozorním na jeden důležitý rozdíl: pedofil, který zneužije dítě, tomuto dítěti tím velmi vážně ublíží (ti lidé s pedofilními sklony, kteří je dokážou spolehlivě „udržet na uzdě“, ovšem mohou být pozornými a laskavými rodiči), zatímco oboustranně dobrovolný pohlavní styk homosexuálů neubližuje nikomu. Aspoň v případě, že přitom nedochází k šíření venerických chorob. Což je ovšem výhrada platná i pro styk heterosexuální.
Dodám, že zajímavá zpráva v této souvislosti vyšla na serveru http://www.christnet.cz, (konkrétně an adrese http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3614) podle níž většina amerických katolíků podporuje partnerství homosexuálních dvojic a 60 % (slovy šedesát procent) z nich podporuje právo takových dvojic na adopci dětí. Zde ovšem rovnou poctivě upozorním na jedno „čertovo kopýtko“: když jsem se podíval na podrobnější anglojazyčný zdroj této zprávy (http://www.publicreligion.org/objects/uploads/50/Catholics_and_LGBT_issues_2011_FINAL.pdf): ta podpora závisela na tom, jak často dotyční katolíci navštěvovali bohoslužby – čím méně častá návštěva bohoslužeb, tím větší pochopení pro homosexuály. Nicméně nešlo o rozdíly nikterak dramatické, takže i ze strany těch, kdo chodí do kostela každý týden, byla ta podpora ještě dostatečně vysoká.
Rovněž „neberu“ Vaši argumentaci proti kondomům s poukazem na Onana (ostatně jde o postavu, jejíž historicitu považuji za nepravděpodobnou) – pokud by takové argumenty měly mít váhu, potom by byl odsouzeníhodným i život v celibátu, protože při něm, jak známo, k početí také nedochází.
U umělého oplodnění lze uvažovat o některých etických problémech s ním spojených, ale kladná stránka podle mě zřetelně převažuje – pomáhá to k potomkům těm rodičům, kteří po dětech touží a přitom nejsou schopni je počít „normální cestou“.
S tím, že svědomí je potřeba vyvažovat rozumem (a naopak), souhlasím.
Objektivně správná morálka skutečně neexistuje (aspoň ne do všech detailů), nicméně existují mravní zásady, na nichž se prakticky všechny kultury shodnou (a prakticky všechny je občas pod různými záminkami porušují) – například, že vraždit, loupit či znásilňovat by se opravdu nemělo. A to si myslím je to podstatné.
Přetiskuji – či přesněji přejímám – ohlas Samuela Jana Hejzlara, emeritního evangelického faráře na Dobříši (a otce nynějšího dobříšského faráře Samuela Hejzlara) uveřejněný v Novoknínském zpravodaji 4/2011:
Ohlas na článek Miloše Hlávky „Kterak Abrahám (ne)obětoval Izáka“
Jarní vítr či přejné okolnosti tentokrát zanesly březnový Zpravodaj až k naší poustevně v Luhu nad zatopenou Morání a v něm hlas zas jednoho Hospodinova kritika. Paní Périerová (Gilberta Pascalová), starší sestra zesnulého Blažeje (1623-1662) – ano, toho Pascala, jehož hydrostatický zákon jsme se učili ve fyzice a který, má kromě jiného, na svědomí první počítací stroj a jehož jméno nese moderní jazyk strukturovaného programování – cituje v bratrově životopise: „Písmo svaté není vědou rozumu, ale vědou srdce. Je pochopitelné těm, kdo mají čisté srdce a všichni ostatní v něm nacházejí jenom nejasnosti.“ (Myšlenky XXVIII)
Blaise Pascal, po své konverzi 1654 port-royalský samotář a jezuity nenáviděný jansenista, vyznával „Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, nikoli filozofů a učenců“ (LXV). Autor článku v Novoknínském zpravodaji na str. 18 a 19 se rovněž (byť podmíněně) k jakémusi bohu hlásí, leč zjevně spíše k onomu dnes humanizujících mudrlantů, nežli patriarchů Izraele. Odtud pak jeho rádoby karikující zmatek, který rozvedl na stránkách Zpravodaje a který mu jistě v jednotlivostech rád pomůže rozplést jeho duchovní pastýř v Novém Kníně, případně farář v Dobříši, kde bývá častým hostem, bude-li o to stát.
To, že svůj myšlenkový chaos nad Biblí bez okolků zveřejňuje, je třeba ocenit. Naprosté většině veřejnosti dnes tyto starozákonní „stíny věcí budoucích, jejichž pravda je tělo Kristovo“ (Pavel do Kolos 2, 17) žel za námahu a bolest přemýšlení nestojí.
Samuel Jan Hejzlar
Vonrammstein: normálně se začínám bát katolíků! To, co jste tu předvedl (myšlenkově) to je fakt síla! Čtu si ty vaše komenty s otevřenou pusou a bázní, že něco takového vůbec existuje – a ono jo!
Dodám, že existují i jiní katolíci a jiné katoličky (počítáme-li za ně ty, kteří se k této církvi hlásí), několik takových znám či jsem znal osobně (například někdejší staroknínský farář P. Josef Malinský – žil v letech 1913-1988 – byl v mnoha ohledech noblesní osobností, nyní osobně znám jednu akademickou malířku), některé zprostředkovaně, například z jejich díla (jedním z nich byl například páter Anthony de Mello). Ke katolictví se hlásí tak vzájemně rozdílné časopisy, jako jsou Getsemany a Te Deum (http://www.getsemany.cz, http://www.tedeum.cz).
Jinak ještě k bratru Vonrammsteinovi: tvoří skvělé fotky, jak vidno na jeho blogu : http://vonrammstein.wordpress.com/ – inu, nic není černobílé…
Pane Hlávka. Není náhodou 22 kapitola knihy Genezis tady a teď proto, abychom vy i já našli v tomto příběhu sami sebe. Zkusme opustit své myšlenkové konstrukce a položit si jedinou otázku. Není tady něco pro mne a o mně?
To je poslání a poselství bible.
————–
Asi se mnou budete souhlasit v tom, že tento příběh byl napsán někdy po roce 538 př. n. l. Přičemž mu předcházela ústní tradice dlouhá několik staletí. Ten příběh, jeho poselství po těch asi 3000 letech žije. Někoho formuje, někoho nikoliv. Bude tady i po nás.
————
Moje odpověď Vám tady za 3000 let nebude. Zřejmně ani Váš článek.
Kterak Abraham /ne/obětoval Izáka.
——————
To je důvod proč je pro mne bible a tento příběh v ní úžasný.
Ano, něco na tom, co píšete, bude: můžeme tam hledat a (protože, jak známo, kdo hledá, najde) nacházet něco o sobě samých – či dokonce ze sebe samých. Jde jen o to, jak hledat a co nacházet. Zajisté to, že vidíme-li něco jako „vyšší cíle“ (Boha, blaho lidstva, čistší životní prostředí, svobodu slova či vyznání,…), máme být ochotni tomu něco obětovat. Ale teď přichází druhá otázka: co ještě ano a co už ne. V určitém okamžiku by v nás něco mělo „secvaknout“: „Pozor, brzdi! Začínáš ubližovat…“ Možná to tehdy takhle „secvaklo“ i tomu Abrahámovi a „Boží hlas“ z toho udělalo až líčení knihy Genesis. Možná ne, nevím, co se tehdy doopravdy stalo, nebyli jsme u toho.
Možná tam najdeme i jiný zajímavý motiv: k tomu obětování mělo dojít na hoře. Stoupání na horu. To se objevuje i později – a nejen v Bibli. Předání Desatera na hoře Sinaji (a pozdější vybudování kláštera tamtéž), husitské „pouti na hory“ v Čechách, hora Karmel, na níž stojí rovněž klášter a na jejímž úbočí lze najít Světové centrum Bahá’í, obětiště na vrcholech mayských, toltéckých či aztéckých pyramid,… – dalo by se asi dlouho pokračovat – vida, kam nás může zavést přemýšlení nad jedním z mnoha starozákonních mýtů. Případně se na vše podívat z jiného úhlu, či ještě lépe z více úhlů.
Ano, myšlenkové konstrukce je dobré nějak překonávat. Ostatně možná také proto jsem ten svůj článeček napsal takhle lehce provokativě – abych ukázal, že existují i jiné možné pohledy než mnohokrát opakované církevní výklady (což jsou rovněž myšlenkové konstrukce, ne-li letitá klišé, jedna z „nejoblábenějších“ je ta, že vlastně šlo o předobraz Ježíšovy oběti na kříži, i když je zde jeden podle mě velmi významný rozdíl, totiž že Ježíš – na rozdíl od Izáka – šel na Golgotu v dospělém věku, kdy věděl, do čeho jde), že stojí za to hledat v dávných příbězích i jiné vrstvy, dokonce i takové, které jejich tvůrci neměli na mysli. Nebo naopak se na základě toho příběhu zkusit „zrekonstruovat“ tehdejší způsob myšlení. A ten třeba porovnat s tím dnešním. Jak jsme se za ta tisíciletí vlastně změnili, pokud vůbec? (Nepatříme i my k těm, komu se pro Velkou Věc nějsnáze obětují cizí životy?) Jakou mělo naše úsilí vlastně cenu?
Ano, chce to hledat způsoby, jak se oprostit od stereotypů – to aby nás mohly fascinovat ty příběhy samé a ne nánosy, které se na ně za tisíciletí nabalily. Tedy klidně i ty nánosy, stojí-li za to (koneckonců i ty tvoří součást historie našeho myšlení), nicméně je dobré umět jedno od toho druhého nějak oddělit.
ramštajne, to jsou hrozný zhovadilosti, co tady píšeš! Evidentně nepoužíváš rozum, ale jen papouškuješ názory nadřízených (církevních) a to ještě jen těch „prověřených“. Za sebe říkám: „díky bohu za satanistu Halíka!“
Dovolím si komentář praktikujícího buddhisty – pasáž citovaná Milošem Hlávkou není jediná, která mě už v útlém mládí přivedla k podobnému přesvědčení, jaké vyjadřuje Miloš Hlávka – bible je kniha psaná lidmi, kteří přes občas vemi vysoký stupeň dosaženého duchovního rozvoje byli ovlivněni morálními standardy, společenskými a kulturními paradigmatry a náboženskými koncepcemi své doby. Už za sebe dodávám, že odsuzovat je za to či naopak absolutizovat obsah jejich sdělení jako věčně, doslovně a bezpodmínečně platný je obojí anachronismus. Abslutno je věčné – ale zároveň nepopsatelné, nevyjádřitelné slovy. Přesto duchovně rozvinuté osoby se znovu a znovu pokoušejí absolutno popsat a vyjádřit slovy – jakmile tak však učiní, zapojí se zároveň jejich společenské, kulturní a s prominutím třídní kondiciování – a to co říkají, už není absolutnem. Jeden moudrý muž to řekl takto: pravda je všude kolem nás, ale jen co zvedneme prst, abychom na ni ukázali, už jsme na omylu.
Blábol. Pravda vyžaduje shodu mysli nějakého subjektu a objektu. Pravda může tedy být v mysli naší i jiných lidí, ale sama o sobě není kolem nás. Pravdivé poznání Boha, který je námi nepodmíněný, je možné, ale není vyčerpávajícím vzhledem k naší omezenosti
Koukám, pane kolego, že jste dospěl k poznání, že vše je živé a obdařené darem myšlení. Což je docela pozoruhodný duchovní pokrok, k němuž svým způsobem dospěl mj. Fratík z Assisi – a tuším i bratr Siddhártha. Neboť, vyžaduje-li pravda shodu mysli subjektu a objektu, pak chci-li například já (subjekt) poznat pravdu třeba o nějakém kameni (objekt), podle Vás se moje mysl musí shodovat s myslí onoho šutráku. Což ovšem předpokládá, že ten kus horniny je nadán darem myšlení, tedy živý.
A tvrdíte-li (podle mě správně), že poznání Boha (Skutečnosti, Nejvyššího vesmírného zákona…) není vyčerpávající, pak z tohoto důvodu zákonitě není ani ZCELA pravdivé, neb CELOU pravdu naše mozky jaksi nepojmou.
A ještě horší je to s vyjádřením oné zákonitě NEÚPLNÉ pravdy našimi zákonitě ještě omezenějšími slovy. A pak se na sebe navzájem zlobíme jen kvůli tomu, že náš protějšek k vyjádření téže Skutečnosti použil jiná slova, nycházející z jeho, nikoli našeho kulturního okruhu.
Připouštím, že jsem to napsal nejednoznačně, tedy „shoda mysli nějakého subjektu a objektu“. Mysl se vztahuje jen k subjektu a jejím předmětem je objekt, až už myslíc í či nemyslící.
Z toho, že naše poznání není vyčerpávající, ještě neplyne, že není pravdivé. Je pravdivé ohledně toho, co se vypovídá. Např. já mohu poznávat o někom, že je vrah, ale o jeho soukromém životě nic nevím. Jeho matka může vědět, že dotyčný o ni starostlivě pečuje, ale neví o tom, že někoho zavraždil. Mám pak v této dílčí věci pravdu já i jeho matka. Žádný z nás nepoznává o tom člověku všechno. Podstatné je přitom, že taková poznání si nesmí odporovat
Děkuji za upřesnění.
Každopádně jde o dílčí pravdy. A je dobré si to uvědomit.
Představme si, že dva lidé mají společného známého. A jeden z nich říká, že ten splečný známý bydlí v domě se žlutou fasádou. A ten druhý je přepaden pochybnostmi, zda se oba baví o témž člověku, protože pokud on si vzpomíná, tak ten známý žije v domě s modrou fasádou. Oba přitom kolem toho stavení putovali přibližně ve stejnou dobu. Až později se ukáže, že jeden z těch dvou je cyklista, který dům toho společného známého zná jen ze silnice. A ten druhý je vodák.a to stavení vždy viděl jen od řeky. A stěna do silnice má jinou barvu než stěna k řece.
Navíc zatímco většina pojmů z „běžného života“ má poměrně jednoznačný obsah (na tom, koho nazvat výrazem „vrah“ se asi víceméně shodne poměrně značná část lidí, aspoň odhlédneme-li od toho, že se tak nazývá i jeden klub v Rožnově pod Radhoštěm), u pojmů jsoucích „mimo tento svět“ je to daleko horší. Zde nám opravdu nezbývá, než víceméne „mluvit v podobenstvích“, protože vyjádřit „pozemskými“ slovy to „nepozemské“ prostě lépe nejde. A běda, začneme-li ta podobenství brát doslovně a neuvědomíme-li si, že jde o právě („jen“?) podobenství, mýty, a že Skutečnost, slovy nevystižitelná, je skryta ani ne tak v nich, jako spíše ZA NIMI…
Omlouvám se za stručnost, jež může být matkou nepřesností, ale prostě ne vždy má člověk nadbytek času.