Melodie utajené bolesti

(k 25 letům od úmrtí Járy Ježka)

Listopad 1983, koncert vítězů Porty (tehdy nejvýznamnějšího festivalu folkové a příbuzné hudby) v pražské Lucerně. Vyprodaný sál, účinkující se střídají. Karlu Plíhalovi se rozpadla kapela a on poprvé vystupuje jako sólový písničkář. Při jeho Modré knížce sál vybuchuje smíchy. Chomouti přišli s precizně zahraným, leč na můj vkus trochu studeným bluegrassem. Wabi Daněk rovněž vystupuje jako sólista. Skupina Newyjou s elektrifikovaným moderním country. A další a další.

Když Mirek Kovářík ohlašoval skupinu Čp. 8 z Karlových Varů, ti, kdo v létě na Portě nebyli, těžko mohli tušit nějakou senzaci. Protože souborů, které hrály skladby Jaroslava Ježka – tak totiž byla skupina uvedena – běhala po českých, moravských, slezských i slovenských pódiích mračna. Jenže ono je to všechno nakonec trochu jinak. Za více než povědomým jménem se skrývá mladý kluk. Je vzdáleným příbuzným svého slavnějšího jmenovce a 20. září toho roku mu bylo šestadvacet let. Vcelku nenápadný člověk. Jeho písničky ale vůbec nejsou nenápadné – a tím spíše nejsou nenápadité.

V paměti mi z tohoto vystoupení nakonec nejspíš nejvíc utkví následující úryvek z písničky Neprodaní:

„…Budem‘ se odcizovat konvencím
a ne sobě
Proč ne láska, víc než všechno
Budem‘ spolu strkat kytky do hlavní
je to stále nutné víc a víc…“

Ne vše je na první poslech pochopitelné. Mnozí budou později textům jejich nesrozumitelnost vyčítat. Jenže i tehdy je v podtextu cítit naléhavost. Záchvěvy úzkosti, melodie utajené bolesti – ale možná i jakési neurčité naděje. Souznění s mnohými v hledišti. A tak není divu, že na samostatný prosincový koncert skupiny v Klubu Na Petynce se dostávám s odřenýma ušima. Byl velmi rychle vyprodán.

A znovu – to když zněl Epitaf ptačích křídel:

„Křižovali život
v gotické katedrále smrkového lesa
sloužili mše za jeho vzkříšení…“

A další a další písničky. Ne všemu je na první poslech rozumět. Mnohé však aspoň tušíme. Cítíme to někde mezi řádky našich myšlenek. I když se třeba jedná o písničku o lásce, hlavním to tématu takřka veškeré pop-music.

„Na srdce neklepej
Pojď rovnou dál
Kam s očima
Co s rukama
Co říct
Co říct
Co s tělem
Když je spíš na obtíž…“

A znovu

„Na srdce neklepej
pojď rovnou dál
…
Co to je Co to je Co to je
CO TO JE!…“

Přiškrcený výkřik do sálu. Člověče, jestli budeš pokračovat takhle, zničíš si hlasivky.
Je možné, že mezi naléhavými výzvami do prostoru jsme se dověděli i to, že

„…Uvěříme-li téhle minutě
pak naše budoucnost bude skvělá…“,

ale už opravdu nevím, zda také tahle píseň (Modrá proklamace) zazněla i na tomhle vystoupení.

Pak přestávka a po ní druhá půlka koncertu.
Včetně písně Vánoční, hrané vždy jen v těchto ponurých dobách kolem zimního slunovratu.

„Pastýřům prý se to stává
s hlavou usnou zakloněnou…“

Jenže tohle nebylo na usnutí. Tohle byl zážitek na hodně dlouho. Ne-li na celý život.

Někdy v roce 1984 se dosud akustická folková kapela elektrifikovala. Získala jiný zvuk. I Járovy texty se trochu změnily – ubyla z nich spontaneita, přibyla formální preciznost. A tato změna zákonitě vyvolala rozporné reakce. Úryvky jedné diskuse na toto téma jsem zaslechl v menze ve frontě na večeři – a nejspíš jich bylo víc. Ostatně na celou tvorbu Járy Ježka a Čp.8 se názory různily. Spousta lidí byla takřka vášnivými obdivovateli (a ještě častěji obdivovatelkami), spousta takřka stejně zarytými odpůrci. Jen lhostejný postoj byl vzácností.

V televizním pořadu Triangl (či přesněji Triangeľ – vysílal se z Bratislavy) se tehdy objevila písnička s velmi dlouhým názvem: Jenom v rámci svých možností protože bez setkání:

„…Sviťte tmou a vzývejte ticho
Suchou vodu, teplý mráz
V knihovně mol břicho si plní
Ten bere všechno
Tomu je snáz…“

Všimli jste si? Rým ticho – břicho by svou banálností tahal za uši. Málokoho by napadlo vyhnout se takovému nebezpečí tímto způsobem. A ono to vlastně bylo ještě o něco víc než „vyhnutí se„…

V Pantonu vyšly dva singly, Supraphon zařadil celkem čtyři písničky na samplery.

A pak jsem narukoval. Dlouho jsem se kvůli tomu nemohl dostat k rádiu v sobotu dopoledne, kdy byl tehdy vysílán pravidelný pořad Radioporta, který se podobné hudbě věnoval. Až koncem prosince, kdy redaktoři bilancovali hudební události končícího roku 1985. A pak jsem to zaslechl: „K bilanci právě uplynulého roku musíme připočíst také jednu velkou ztrátu…“
Járovi Ježkovi bylo toho roku osmadvacet let. Víc už mu nikdy nebude. Druhého prosince zemřel.

Pak jsem se doslechl, že příčinou smrti byla vrozená plicní vada. Že každé vystoupení pro něj znamenalo sáhnout si na dno svých sil. A Jára přinejmenším tušil, že to má na tomhle světě „za pár“. Tak proto všechna ta úzkost, proto ta naléhavost.

Kapela se pak ještě pokusí nějakou dobu pokračovat bez Járy, s jeho písničkami. Vydrží to do března 1987. Pak se ještě dá dohromady na jedno jediné vystoupení, to když v roce 1991 Jára dostane Zlatou Portu in memoriam.

A to je pomalu všechno.
Všechno?

Ještě roku 1991 vyšlo Čp.8 elpíčko z archívních studiových nahrávek. Pak dlouho, dlouho nic. Za minulého režimu – a pak ještě pár let po převratu – si na něj tu a tam vzpomněli a v rádiu ho pustili v Radioportě – dokud se ten pořad vysílal. A zřídka ještě v několika dalších pořadech. Jinak skoro nic. Přestože vysílá Country rádio, které by mělo být na tuhle muziku specializováno. Tam však zaslechnete spíš Karla Gotta než Járu Ježka.
V roce 2001 bylo skupině vydáno cédéčko, vlastně dokonce dvojcédéčko, v tomto případě z živých nahrávek.

V září by se byl Jára dožil třiapadesáti let. Dovedeme si ho představit v tomhle věku? V dnešních poměrech?
Kam by postoupilo stylové zaměření jeho tvorby? Někam k artrocku? Či jinam?
Lze si ho představit na různých benefičních koncertech?
Na akcích na podporu ekologických organizací?
Na mírových demonstracích?

Ale kdo ví? Třeba jeho předčasná smrt předešla jeho upadnutí do trapnosti. Jára by se distancoval od dřívějších ideálů, neb všichni přece s věkem tak nějak slevujeme z toho, co nám v mládí bylo tak svaté, zakotvil by v šedi komerce…
Jenže když ono se tomu poslednímu po tom všem bohudík pořád tak zoufale nechce věřit…

MH